6-13.8.2016 Letní soustředění

6. listopadu 2016 v 15:51 | Martin Kočiš |  Pilotní výcvik SPL
Už pořádnou dobu jsem sem nic nenapsal. Přestože tento blog píšu víceméně pro sebe, abych nezapomněl na své zážitky, a pro své známé a kamarády, kteří se mě čas od času u piva zeptají, jak mi jde plachtařský výcvik a já tou dobou už často nejsem s to všechno vylíčit jak bych chtěl, došel mi před časem mail od neznámého týpka, že se mu líbily mé články a jestli se prý chystám psát další, že uvažuje o výcviku taky. To mě potěšilo, i já jsem, ještě předtím, než jsem začal létat, často vyhledával články pilotů, žáků a instruktorů. A tak jsem se konečně dokopal...

Po přeletu, který jsem popsal v minulém článku, následoval několikatýdenní útlum. Ať už to byla dovolená, nepřízeň počasí, nedostatečná účast na letišti nebo technické problémy - vždycky se může něco posrat - nedostal jsem se za knipl čtyři víkendy po sobě, což nutně muselo zanechat následky na mé pilotáži (ironie - začátkem jara byly provozy celkem intenzivní, ale v červenci - v sezóně - 4 týdny nic). Za poslední dva červencové víkendy jsem odlétal asi 20 okruhů a většinu z nich provázela hodnocení jako ,,zjemnit přistání, prodloužit výdrž, přistání přes ostruhu, ... " až jsem začal pochybovat o svém duševním zdraví a o tom, jestli se vůbec ještě letos posunu na další úlohu anebo se stanu součástí trendu létat 3. úlohu třičtvrtě roku a více.

V sobotu 6. srpna začalo soustředění a spolu s nedělí to bohužel byly jediné dva plachtařsky využitelné dny z celého soustředění. Přes den se tedy létaly přelety, večer škola. Pak už se ochladilo, zadekovalo, na stoupák člověk nenarazil a chudáci piloti si už moc nezalétali.


Tankování Mauliny


Provoz 2x Grob G-103 Twin Astir


Vivatek sedá

První noc mě nemile zaskočila noční teplota. Spolu s Tomášem jsme rozbili stany za budovou za svitu potkávacích světel jeho Oktávky a šli spát. Bylo příjemně. Pak jsem se asi v půl druhé vzbudil zimou. Zalezl jsem úplně celý do spacáku, ale už jsem neusnul. Sakra, co teď? Nenapadalo mě jediné rozumné místo v budově, kde bych mohl složit hlavu. Gauče ve staré klubovně obsazené, v nové klubovně se ještě někteří skalní dívali na olympiádu, pilotka je obsazená, věž taky...nakonec jsem šel na věž s tím, že si hodím do mezipatra karimatku a spacák a dospím se na chodbě. Naštěstí jsem zapomněl na místnost instruktorů, v které jsem našel nafouknutou matračku i s polštářem. Nedovedete si představit tu radost, když jsem se na ni zřítil a v momentě usnul.


Ubytování s výhledem na hangár a letištní obslužná vozidla :-)

Další dny to už postupovalo dost kostrbatě, zejména kvůli problémům s navijákovými lany. Vyvrcholilo to tím, že jsem odstartoval, ve 130 metrech prasklo lano, takže jsem přistával zatáčkou o 180°, tedy proti směru vzletu. Přesně totéž na druhém laně vzápětí absolvoval Števo. To už byla poslední kapka a shodli jsme se na tom, že nastal čas vyměnit lana na navijáku.
Do prehistorického třídveřového Fordu Fiesta jsme nacpali prázdnou dřevěnou cívku, 4 lidi na dvě přední sedadla a 3 do otevřeného kufru a jelo se na naviják. Tady jsme zhruba 2 a půl hodiny ručně vymotávali lana z obou bubnů na cívku. Ruce plné třísek, nebe bez mráčku, vydáni na milost a nemilost žhnoucímu letnímu slunci v době největšího horka. Člověk tomu létání prostě musí něco obětovat a zvlášť tomu bezmotorovému, kdy jedinec bez kolektivu nezmůže sám nic.


Vymotávání starých lan na cívku


Radkův forichtung

Potom už to šlo jedna báseň. Sekali jsme okruhy jak Baťa cvičky a mnozí se posunuli na další úlohy. V pondělí večer jsem odjel, protože mě následující den čekala nepříjemná událost - dědův pohřeb. Středa celá propršela, a tak jsem se na letiště vrátil až ve čtvrtek.

Počasí se jakžtakž umoudřilo, a tak létání pokračovalo. Poprvé jsem letěl s instruktorem Čárou, vedoucím výcviku a taťkovým spolužákem ze základky. Dal jsem si maximálně záležet na všech fázích letu, málem jsem si hlavu vykroutil při sledování polohy vůči Tčku a vyplatilo se mi to, protože můj let ohodnotil slovy ,,to bylo v pohodě!" a na můj dotaz co mám ještě zlepšit, abych se posunul na další úlohu - oprava vadných přistání - odpověděl jenom ,,začnem zrovna." Tak jsem letěl a přemýšlel jsem, co mi na přistání vyvede. Létali jsme z dráhy 04 a v poloze po větru najednou slyším zezadu: ,,dokonce je vidět jaderná elektrárna Dukovany!" A fakt! Napínal jsem zrak proti nízkému slunci a po chvíli jsem uviděl v dálce chladicí věže. Neuvěřitelné, jak daleko je vidět z nějakých dvou set metrů.
Dostal jsem instrukci být trochu krátký, takže jsem začal klesat dřív a asi v deseti metrech se najednou éro prudce vzepjalo, já jsem instinktivně zabouchl brzdy, potlačil a přistával znovu. Bohužel to bylo trochu přes ocas, ale žádná tragédie. Následující dva dny jsem do zblbnutí cvičil vyplavání, vysoké vyplavání a odskok. Reakce jsem měl v pořádku.


Romantika večerního provozu

V sobotu měl svatbu Honza Šebesta, a tak jsme mu, resp. jeho nevěstě, připravili svatebního Blaníčka. Svatba se konala ve Strážnici a na programu byl i čestný průlet nebo lépe řečeno několikeré obkroužení náměstí s aeroklubovou Maulí MXT-7. Michal mě vzal s sebou, za což mu patří velké díky, a tak jsem se poprvé svezl v Maulině a byl to super zážitek.


Svatební Blaníček


MXT-7 Maule


Letělo to hezky

Odpoledne jsme ještě polétali výcvik a večer jsem jel domů. Suma sumárum za celé soustředění - první víkend super, lana jsme vyměnili, tak to máme za sebou, školu jsme polétali, ale pak se pokazilo počasí a na startu mi byla zima, přestože jsem měl dvě trička, tepláky a mikinu. Tak nevím, to je nějaké divné léto.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama