Listopad 2016

6-13.8.2016 Letní soustředění

6. listopadu 2016 v 15:51 | Martin Kočiš |  Pilotní výcvik SPL
Už pořádnou dobu jsem sem nic nenapsal. Přestože tento blog píšu víceméně pro sebe, abych nezapomněl na své zážitky, a pro své známé a kamarády, kteří se mě čas od času u piva zeptají, jak mi jde plachtařský výcvik a já tou dobou už často nejsem s to všechno vylíčit jak bych chtěl, došel mi před časem mail od neznámého týpka, že se mu líbily mé články a jestli se prý chystám psát další, že uvažuje o výcviku taky. To mě potěšilo, i já jsem, ještě předtím, než jsem začal létat, často vyhledával články pilotů, žáků a instruktorů. A tak jsem se konečně dokopal...

Po přeletu, který jsem popsal v minulém článku, následoval několikatýdenní útlum. Ať už to byla dovolená, nepřízeň počasí, nedostatečná účast na letišti nebo technické problémy - vždycky se může něco posrat - nedostal jsem se za knipl čtyři víkendy po sobě, což nutně muselo zanechat následky na mé pilotáži (ironie - začátkem jara byly provozy celkem intenzivní, ale v červenci - v sezóně - 4 týdny nic). Za poslední dva červencové víkendy jsem odlétal asi 20 okruhů a většinu z nich provázela hodnocení jako ,,zjemnit přistání, prodloužit výdrž, přistání přes ostruhu, ... " až jsem začal pochybovat o svém duševním zdraví a o tom, jestli se vůbec ještě letos posunu na další úlohu anebo se stanu součástí trendu létat 3. úlohu třičtvrtě roku a více.

V sobotu 6. srpna začalo soustředění a spolu s nedělí to bohužel byly jediné dva plachtařsky využitelné dny z celého soustředění. Přes den se tedy létaly přelety, večer škola. Pak už se ochladilo, zadekovalo, na stoupák člověk nenarazil a chudáci piloti si už moc nezalétali.


Tankování Mauliny


Provoz 2x Grob G-103 Twin Astir


Vivatek sedá

První noc mě nemile zaskočila noční teplota. Spolu s Tomášem jsme rozbili stany za budovou za svitu potkávacích světel jeho Oktávky a šli spát. Bylo příjemně. Pak jsem se asi v půl druhé vzbudil zimou. Zalezl jsem úplně celý do spacáku, ale už jsem neusnul. Sakra, co teď? Nenapadalo mě jediné rozumné místo v budově, kde bych mohl složit hlavu. Gauče ve staré klubovně obsazené, v nové klubovně se ještě někteří skalní dívali na olympiádu, pilotka je obsazená, věž taky...nakonec jsem šel na věž s tím, že si hodím do mezipatra karimatku a spacák a dospím se na chodbě. Naštěstí jsem zapomněl na místnost instruktorů, v které jsem našel nafouknutou matračku i s polštářem. Nedovedete si představit tu radost, když jsem se na ni zřítil a v momentě usnul.


Ubytování s výhledem na hangár a letištní obslužná vozidla :-)

Další dny to už postupovalo dost kostrbatě, zejména kvůli problémům s navijákovými lany. Vyvrcholilo to tím, že jsem odstartoval, ve 130 metrech prasklo lano, takže jsem přistával zatáčkou o 180°, tedy proti směru vzletu. Přesně totéž na druhém laně vzápětí absolvoval Števo. To už byla poslední kapka a shodli jsme se na tom, že nastal čas vyměnit lana na navijáku.
Do prehistorického třídveřového Fordu Fiesta jsme nacpali prázdnou dřevěnou cívku, 4 lidi na dvě přední sedadla a 3 do otevřeného kufru a jelo se na naviják. Tady jsme zhruba 2 a půl hodiny ručně vymotávali lana z obou bubnů na cívku. Ruce plné třísek, nebe bez mráčku, vydáni na milost a nemilost žhnoucímu letnímu slunci v době největšího horka. Člověk tomu létání prostě musí něco obětovat a zvlášť tomu bezmotorovému, kdy jedinec bez kolektivu nezmůže sám nic.


Vymotávání starých lan na cívku


Radkův forichtung

Potom už to šlo jedna báseň. Sekali jsme okruhy jak Baťa cvičky a mnozí se posunuli na další úlohy. V pondělí večer jsem odjel, protože mě následující den čekala nepříjemná událost - dědův pohřeb. Středa celá propršela, a tak jsem se na letiště vrátil až ve čtvrtek.

Počasí se jakžtakž umoudřilo, a tak létání pokračovalo. Poprvé jsem letěl s instruktorem Čárou, vedoucím výcviku a taťkovým spolužákem ze základky. Dal jsem si maximálně záležet na všech fázích letu, málem jsem si hlavu vykroutil při sledování polohy vůči Tčku a vyplatilo se mi to, protože můj let ohodnotil slovy ,,to bylo v pohodě!" a na můj dotaz co mám ještě zlepšit, abych se posunul na další úlohu - oprava vadných přistání - odpověděl jenom ,,začnem zrovna." Tak jsem letěl a přemýšlel jsem, co mi na přistání vyvede. Létali jsme z dráhy 04 a v poloze po větru najednou slyším zezadu: ,,dokonce je vidět jaderná elektrárna Dukovany!" A fakt! Napínal jsem zrak proti nízkému slunci a po chvíli jsem uviděl v dálce chladicí věže. Neuvěřitelné, jak daleko je vidět z nějakých dvou set metrů.
Dostal jsem instrukci být trochu krátký, takže jsem začal klesat dřív a asi v deseti metrech se najednou éro prudce vzepjalo, já jsem instinktivně zabouchl brzdy, potlačil a přistával znovu. Bohužel to bylo trochu přes ocas, ale žádná tragédie. Následující dva dny jsem do zblbnutí cvičil vyplavání, vysoké vyplavání a odskok. Reakce jsem měl v pořádku.


Romantika večerního provozu

V sobotu měl svatbu Honza Šebesta, a tak jsme mu, resp. jeho nevěstě, připravili svatebního Blaníčka. Svatba se konala ve Strážnici a na programu byl i čestný průlet nebo lépe řečeno několikeré obkroužení náměstí s aeroklubovou Maulí MXT-7. Michal mě vzal s sebou, za což mu patří velké díky, a tak jsem se poprvé svezl v Maulině a byl to super zážitek.


Svatební Blaníček


MXT-7 Maule


Letělo to hezky

Odpoledne jsme ještě polétali výcvik a večer jsem jel domů. Suma sumárum za celé soustředění - první víkend super, lana jsme vyměnili, tak to máme za sebou, školu jsme polétali, ale pak se pokazilo počasí a na startu mi byla zima, přestože jsem měl dvě trička, tepláky a mikinu. Tak nevím, to je nějaké divné léto.