18.6.2016 Přelet Holíč-Znojmo-Turá Lúka-Holíč

12. července 2016 v 22:07 | Martin Kočiš |  Pilotní výcvik SPL
Tentokrát jsem měl v létání dvoutýdenní pauzu. V třetím červnovém týdnu jsem měl státní závěrečné zkoušky, a tak jsem usoudil, že by bylo ku prospěchu věci se místo letiště učit. Tato metoda se ukázala být účinnou, bakaláře jsem v úterý dostal a v sobotu se dostavil na letiště s čistou hlavou.
Počasí vypadá přeletově, pomáhám ostatním chystat eroplány a přemýšlím, co tu budu během dne dělat, když všichni odletí na přelety a výcvik se bude létat až večer. Pak ale přichází Juro s tím, že by vzal některého z žáků do termiky. Padlo to na mě, protože jsem byl opět z žáků na letišti první. Rychle jsem se jal doplňovat tekutiny a těšil jsem se na let. Předpokládal jsem tak dvě hodiny ve vzduchu. Kdybych jen věděl!
Juro nadeklaroval trať asi 213 km dlouhou - do Znojma a pak zpět přes Turou Lúku.

Ve své naivitě jsem se zaradoval, že si pořádně zalétám a zažiju skutečný přelet po všech těch hodinách tréninku v Condor Soaring simulátoru. Odstartovali jsme chvilku po poledni aerovlekem a nechali se vytáhnout do 400 m nad vykopávky u Mikulčic. Tam Juro ucítil stoupák, tak zavelel vypnout. Ustředil, předal mi řízení a já relativně snadno vystoupal do 700 m. Tam už to nestoupalo, což mě docela znervóznělo. V okolí jsme nic využitelného nenašli, tak jsem to otočil k letišti. Než jsme k němu doletěli, prolétli jsme pár tří až čtyřmetrových klesáků a to byla teda jízda. V poloze po větru se ještě Juro neúspěšně pokusil uchytit v nějaké bublince, ale marná snaha. Vyhazuju podvozek a přistávám dost utaženým okruhem, ani za silnici jsem nezalétl. Nejsme jediní, kdo se neuchytil, a shodujeme se na tom, že jsme asi vlétli do špatného termického intervalu.

Po půlhodině startujeme znovu. Už ani nevím, v jaké výšce jsme se vypínali, ale tentokrát to vypadalo slibněji. U Kopčan jsme to vyšroubovali do 1600 m QFE, v poslední fázi nás přestoupal Viktor v Cirrdovi V1. Odlétáme společně směrem k Pálavě, cestou nakupujeme leckde a zalétáváme až k Hustopečím, kde se vytváří veliký kumul a slibuje slušný stoupák. Odtud se Viktor vrací, očekává pracovní telefonát :-)



U vodní nádrže Nové Mlýny zjišťuju, že Pálava je z výšky asi 1,5 km jen takový krtinec (jak to posléze velmi trefně nazval Staňa, který se taky vyvezl do termiky) a mám problém vůbec rozpoznat Dívčí hrady a Stolovou horu. Tady se poprvé dostavuje nevolnost a já opatrně nadhazuji možnost předčasného návratu. Zezadu se mi dostává odpovědi, že to prý bude v pohodě, kdyžtak se ,,problinknu" a pokračujeme v trati. Nic naplat, instruktor je instruktor. Tak otvírám větrání, směruju si proud vzduchu přímo do obličeje a žužlám hroznový cukr. Letíme teď víceméně rovně, řídím, nevolnost za chvíli odeznívá. Tak to snad přežiju, aniž bych musel použít ,,air sickness bag", nedejbože drhnout kokpit od směsi snídaně, svačiny a žaludečních šťav.



Za Mikulovem už přestávám rozeznávat vesnice, tady už to moc neznám. Asi 20 km před Znojmem musíme docela dlouho hledat stoupání, ale nakonec jej nacházíme mezi kumuly. Probíjíme se proti větru už dvě hodiny, ale jsme skoro nad Znojmem. Nejlepší kumuly jsou samozřejmě až v Rakousku, kam tedy nesmíme. U Znojma nacházíme letiště (no letiště - taková menší pojížděčka...), PDA cinká a já točím zpátky k Pálavě. Za Znojmem se ale dostavuje trochu vážnější krize - z původních 1600 m nám zbývá něco málo přes 900 a stoupání, navzdory hulákání zezadu ,,ja chcem stúpať!!", pořád nikde. Juro řídí, protože se potřebujeme poléčit, konečně se chytá v 820 metrech někde nad poli a svět je zase krásný. Vyveze to asi to 1200, pak si to beru, dotáčím někam do 1800 (základny kumulů se od poledne docely zdvihly), v poslední zatáčce to ještě ve stoupáku rozjíždím na 140 km/h a svištím k Pálavě. Hrozba pole už ustala, minimálně na LKBA už bychom to dotáhli v pohodě. Situace v oblacích se ale mění velmi rychle, dokonce si toho všímám i já, coby začátečník. U západního cípu Nových Mlýnů rostě pořádný kumul, tak si to k němu hasím a po prolétnutí klesáku už vytrácím rychlost ze 140 na 80 km/h, stoupá to 2 m/s v přímém letu, ale ještě čekám, stoupání zesiluje a lámu to na křídlo, když nás kopne stoupání 4 m/s. ,,Pekně si ho vydudlal!", chválí mě Juro uznale. Těší mě to od něj, po těch cca 2,5 hodinách letu mám skvělý pocit, že mám éro v ruce a jsem si mnohem jistější v kroužení s velkým náklonem na relativně malé rychlosti. Za chvilku jsme ve výšce 2040 m, výš jsem ještě nebyl. Let těsně pod takovým mrakem je pro mě ohromující, země hluboko pod námi, vidíme minimálně desítky, možná i přes sto kilometrů daleko (nemám na toto bůhvíjaký odhad) a jedním křídlem téměř čeříme základnu mraku. Tak zase na 140 km/h a směrem k letišti Holíč.





Já už toho mám až dost, spotřeba hroznového cukru je fantastická, doufám, že už půjdeme sedat. Mezi břeclavským a holíčským letištěm je to bída, u Starého Poddvorova máme už jen 800 metrů. V duchu se raduju, že už konečně sedneme a tomu tříhodinovému pobytu ve skořápce za plexisklem, v teplotě snad přes 50°C, bude konec a já z toho vyjdu nevydávený. Ovšem jak na sviňu, ten nejlepší a nejstabilnější stoupák za celý ten let do nás kopnul na Dolními Bojanovicemi, kousek od letiště Holíč. Zezadu se ozývají samé orgasmické výkřiky - jak nám to krásně stoupá, že je to paráda a že bychom mohli protáhnout trať ještě dál na Slovensko. Chraň Bůh! Výšky přibývá, já si nechávám foukat vítr do obličeje a hledám v sobě poslední zbytky soustředěnosti a odhodlání letět dál, v duchu si opakuju, že na tohle jsem přece čekal odmalička a dlouho na to šetřil...zatímco Juro vzadu vykecává s letištěm a neodpustí si poznámku:

,,...kopilot by už aj sadal, ale letíme deklarovanú trať!"

,,Sprááááávně", slyším ze země pobavený hlas Viktorův.

Přemýšlím, kde je ta zatracená Turá Lúka. Prý okolo 30 km od letiště. Tak otáčím na naznačený orientační bod a jenom smutně brejlím na toužebně očekávané letiště pod námi. Pak ještě chvíli dobíráme výšku nad Skalickými horami a najednou nás volá Viktor z letiště, kdy že prý plánujeme přiletět. Na to Juro:

,,Premýšlam, či nepredlžíme trať na XY (už jsem zapomněl), ať máme trojstovku."

,,Neexistuje!!!", řvu.

,,Predlženie zamietnuté posádkou", dodává Juro.

,,Počul som", slyším Viktorův smích.


Máme rezervu 400 m při maximální rychlosti v turbulenci, tak to rozjíždím na 160 km/h a pevně svírám knipl, rozhodnut, že kdyby snad Juro chtěl ještě někam letět, tak jej v žádném případě nepustím a v krajním případě vyhodím i brzdy. Mám už fakt dost!!! Zhoršuju klouzavost vyklopením okénka - potřebuju přísun čerstvého luftu -udržuju čumák ve směru letiště a zničehožnic do nás praští stoupák, div to křídla neurve. Já už ale kašlu na delfínování i na točení, chci na zem a ven z toho vyprahlého skleníku. Před Holíčem máme ještě 800 metrů. Juro asi tuší, že nebudu chtít bůhvíjak dlouho vytrácet výšku ostrými zatáčkami a snášet to přetížení, a tak navrhuje skluz - a v momentě, kdy vyhazuju podvozek, se o nás zespoda opře další dvoumetr. Trestuhodná ignorace, ale já už jsem tak uštvaný, že levou rukou vysunuju plné brzdy, kopnu směrovku doleva za současného náklonu doprava a držím Twina ve skluzu až někam do 250 metrů. Po zahlášení sedám z přímo z kurzu na dráhu 22 po 3 hodinách a 43 minutách. Jak já jenom přežiju pětihodinovku!! Po zastavení následuje procedura ,,Meresjev", lezu z kokpitu a sháním se po vodě. V bavoráku nacházím svůj batoh, vychlemtám tak půl litru a hned se pouštím do dvou nektarinek, notně ohřátých v té sauně. To se už kolem letadla tvoří hlouček žáků, kteří se ptají, jaké to bylo. Barva mého ksichtu dává dostatečnou odpověď a Juro jenom nechápavě: ,,Boha jeho, veď to byla len taká trápna dvojstovka..."
To sice byla, ale já, s přeletem nepočítaje, jsem šel spát ve dvě ráno, vody jsem taky moc nevypil a dosud jsem zažil maximálně 1,5hodinový let v podvečerním chládku a ne tři a tři čtvrtě hodiny v největším horku. Viktor, rozčarován, že jsem se nepozvracel, mi oznamuje, že už pro mě měli přezdívku ,,Poblijon". No, zklamal jsem ho, i když jsem k tomu měl sakra blízko.




Letadlo teď nechci ani vidět aspoň týden...,ale jak se najím a napiju a trochu to rozdýchám, mám chuť si dát nějaký ten okruh, ať pohnu s výcvikem. Tak letím 2 okruhy s Michalem a oba bez podstatných chyb, pilotáž jsem si dnes procvičil opravdu důkladně. Jen jsem za odpoledne prolítal víc peněz, než na jaře za měsíc...:-)
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama