Květen 2016

21.5.2016 Můj první delší let

25. května 2016 v 13:00 | Martin Kočiš |  Pilotní výcvik SPL
V sobotu jsem v očekávání pár výcvikových letů vyrazil na letiště, vybaven opalovacím krémem, spoustou vody a vypracovanými otázkami do předmětu Rádiové a mobilní komunikace (je třeba využít ten čas, kdy jsou všichni na přeletech). Dopoledne pomáhám ,,vyházet" vše okřídlené do vzduchu a letiště osiří až na pár žáků plachtařského výcviku a několik nešťastníků, na které nezbylo letadlo. Ovšem na podvečer máme slíbenou školu, resp. navijákový provoz.

Sedíme si tak na terase před budovou aeroklubu, popíjíme odpolední kafe, bavíme se o všem možném a já říkám, že už bych rád zažil nějaký delší let. Na okruhu jsem se zatím udržel maximálně 9 minut a ten čas v letadle strašně rychle utíká - člověk odstartuje, kontroluje, jestli odpadlo lano, hlídá situaci na okruhu, rychlost apod., pak zase soustředění na přistání - a na nějaké pokochání mi nezbývá čas. A za necelých 10 minut po tom, co jsem to přání vyslovil, slyším z vysílačky, že jeden Twin je už skoro doma a některý žák si může s instruktorem skočit do termiky. Je asi půl čtvrté, takže je možnost se ještě uchytit. Katka mi tu možnost velkoryse přenechává, protože ona už delší let zažila, i když považuju za správné, aby letěla ona, protože měla v létání delší pauzu než já.

Letím s Michalem. Jsem trochu nervózní, protože naposledy jsem letěl před třemi týdny (naviják dokonce před čtyřmi), ale aerovlek mi docela jde. Vypínáme se v 700 m QFE, Michal téměř okamžitě nachází stoupák 2 m/s a v jednom kilometru mi předává řízení, ať si taky zkusím nastoupat. Ze začátku mám trochu problém držet dlouho konstantní náklon, protože nejsem zvyklý letět jednu zatáčku několik minut. Nedával jsem v kroužení kontra křidélka, takže náklon se zvětšoval, kulička byla mimo rysky, na což jsem podvědomě reagoval větší výchylkou směrovky a větroň mi přecházel do spirály. Po chvíli si ale zvykám a točím správně.

Chvilku po vypnutí, Mišo ustřeďuje dvoumetr
Po vypnutí, Mišo ustřeďuje stoupák


Štěrkovna u Mor.N.Vsi

Let je mi jednou velkou euforií, dosud jsem nezažil ten pocit, že mě nese vzdušný proud do takové výšky a až pod mraky, které ze země při bezvětří vnímáme jako téměř statické objekty (resp. velmi pomalu se pohybující), ale když letím kousek pod ním, a to jenom 100 km/h, tak ho míjím sakra rychle. Postupně se vydrápu do 1600 m a otáčím Twina na Hodonín.

Hodonín od vykopávek u Mikulčic

Letím nad Moravou až pod kumul, který se tvoří nad Nesytem. Vlétám do dvoumetru a dotáčím do 1940 m. Výš už mi to nestoupá, ale základna mraku je ještě tak o 100 metrů výš. Co je pro mě obzvláště fascinující, je létání v blízkosti ostatních větroňů. Ráno byly vedle sebe vyskládány před hangárem, teď jsme tady spolu v téměř dvou kilometrech, ve zbytcích termiky jarního podvečera...

Hodonín...

...a stoupák nad ním

Stovkou ke Skalici

Když ale všichni kroužíme v jednom stoupáku, mám trochu nervy. Neumím si představit létat na závodech, kde se v jednom komíně motají i desítky letadel.
Po zbytek letu se držím okolo 1600 m, letím nad Skalicu, stoupák žádný, vracím se nad Hodonín v 1300 m, v nějakých bublinkách se vyškrábu do 1540 m a protože už letím dlouho (a ještě by se dalo udržet i přes hodinu), navrhuju, že si ještě zaletím nad štěrkovnu u M.N.Vsi a půjdu sedat, abychom mohli zahájit navijákový provoz a aby si zalétali i ostatní. Prý jo. Tak to rozjíždím na 160 km/h a nad vykopávkami u Mikulčic nás volají na zem, že už jsou žáci nedočkaví. Tak udělám táhlou zatáčku na velkém náklonu k letišti (rychlosti i výšky mám víc než dost), zrychluju na 200 km/h (fičák jak prase) a vedle dráhy musím ještě udělat několik 360°zatáček na velkém náklonu, abych tu výšku nějak rychle a rozumně utratil a nemusel klesat zbůhdarma na brzdách. V 200 m QFE jdu do třetí zatáčky s podvozkem už vysunutým, točím finále a přistávám k levému okraji dráhy 22. Po přistání následuje procedura ,,Meresjev", protože moje nohy si v tom jedenapůlhodinovém průvanu docela užily. Asi budu muset létat v delších kalhotách anebo si aspoň dávat bandáže na kolena, jinak si neumím představit lézt z letadla po prolétáném odpoledni. Ještě 20 minut po vystoupení chodím jak chromý pavouk, kterému někdo utrhl tři nohy, ale ten pocit, že jsem se udržel nahoře 1,5 hodiny je úžasný (Michal mi ovšem našel první stoupák, kterým jsem se vyvezl z výšky vypnutí do ,,operačního pásma"), přestože z pohledu plachtaře je to nic - běžně se během mnohahodinových letů překonávají stovky kilometrů.
Létáme navijáky. Já už mám pro dnešek létání dost a nepociťuju potřebu letět znova, ale je fakt, že navijáky jsem nelítal měsíc a potřebuju rubat okruhy. Tak jdu na to.
Poprvé lezu do nového Twina OK-4646, s tím jsem ještě neletěl. Má trochu tužší řízení oproti starému OM-4841, se kterým jsem létal doteď, ale snad mi to nějak půjde. Poprvé taky poletím s Peťkou, novou instruktorkou. Jsem trochu nervózní kvůli té dlouhé přestávce a taky jsem na to doplatil. Při startu jsem se dopustil hrubé chyby, přitáhl jsem po odpoutání od země moc brzo, Peťka rychle potlačuje, padáček na laně před letadlem se nafukuje, jsme tak 30 metrů vysoko...velmi nepříjemná situace. Připadám si jak někdo, kdo o létání neví nic, v letadle sedí poprvé a podle toho taky vypadá zbytek letu. Přistání s odskokem až do stratosféry - otřesné. Moje sebevědomí nespadlo do kalhot, ale až do tenisek. Po letu si musím vyslechnout, co všechno se mohlo stát, kdyby po tom mém brzkém přitažení po odpoutání prasklo vlečné lano. Jsem si toho moc dobře vědom, ale v té chvíli jsem prostě ,,startoval jako obvykle". Další let je už víceméně v pořádku, až na zbytečně velkou rychlost na přistání (120 km/h).
Poslední dva lety letím se Sergejem. Upozorňuju ho, ať na mě dává pozor při startu - nejsem si už sám sebou moc jistý. Startuju relativně dobře, akorát jsem prý při odpoutání trochu zachytil ostruhou o zem (to jsem sakra vůbec nepostřehl). Přistání mám moc na kolo a bez výdrže, takže zase špatně, až začínám vážně pochybovat o svém duševním zdraví. Poslední let je konečne bez podstatných chyb. Mám přistávat do vymezeného směrem k hangáru, protože provoz už končí. Když letím souběžně s dráhou, vidím proti zapadajícímu slunci startovat druhého Twina. Dechberoucí pohled, sledovat z výšky ten ostrý úhel stoupání, letadlo tažené navijákem jakoby nitkou...poprvé v letadle lituju, že nemůžu fotit, protože musím řídit. Dotáčím finále, dosedám na křížení drah, a to hladce na dva body (hlavní+ostruhové kolo), úleva neskutečná, přece jen nejsem tak tupý, jen mi nesvědčí takové přestávky v létání.
Pak ještě umývám náběžné hrany křídel od hmyzu, pomáhám zahangárovat a mažu domů učit se. Ten termický let byl nádherný, průměrný plachtař by z něj nebyl tak na větvi, ale pro mě to byl první výlet do ,,už trochu seriózní" výšky. Ale za ty okruhy mě fackuje hanba ještě po několika dnech...

Všechny fotky z letu mám zde, jsou ovšem pořízeny telefonem a navíc během chvilek, kdy jsem zrovna neřídil, což bylo dohromady tak 7 minut - takže rychle vytáhnout telefon a cvak cvak.

30.4.2016 Můj první aerovlek

5. května 2016 v 20:16 | Martin Kočiš |  Pilotní výcvik SPL
Sobotní předpověď slibovala krásné termické počasí. Už v pátek, když jsem jel domů z Brna, jsem co chvíli někde viděl vlnící se vzduch nad poli a všude spousty kumulů. Že bych si zítra něco natočil?

Ne tak docela. V sobotu jsme vytahali všechny schopné větroně (doma zůstala jen Mucha SZD-22 a nový Twin Astir) ven a piloti, včetně třech přítomných instruktorů, se vydali na přelet.

Mně to nevadilo, přelet jsem všem přál - a hlavně instruktorům, neumím si představit pořád létat, ale téměř vůbec neřídit. Během dne jsem dělal startéra, pomáhal tahat éra z plochy apod.

Odpoledne odletěla Maule na navigační let nad Oravu. Navečer, když se nám přeletáři vrátili (každý okolo 200 km, Viktor 310 km, Radek dokonce 329 km), jsem ji nedočkavě vyhlížel, protože padl návrh, že my, žáci, bychom si mohli dát aspoň jeden aerovlek, když už tu celý den čumákujem. Těšil jsem se, prý se ještě teď daly nalézt stoupáky až 2 m/s.

O 20 minut později lezu do letadla. Aerovlek sice bude drahý, ale na druhou stranu, polítám si okolo 20 minut a utratím jen o pár set víc, než kdybych tu jako obvykle létal x navijákových startů. A krom toho, v neděli na letiště kvůli školním povinnostem obvykle nechodím, a tak je zatím odliv peněz ušetřených na výcvik snesitelný.
Dnes poprvé letím s Michalem, čerstvým instruktorem. Jen doufám, že mu moje pilotáž nezpůsobí trauma a neodradím ho od instruktorování. Naštěstí ne, chválou vůbec nešetří, což mě sice hrozně těší, ale na druhou stranu si připadám trochu přeceněn :-) Marcel v Maulině mě vytáhne do 800 m QFE, hlásím vypnutí a otáčím proti větru. Jdu si vyzkoušet minimální rychlost letu, která by měla být asi 68 km/h. I při plném natažení rychlost neklesá pod 70 km/h, knipl je, jak když ho zapíchneš do hnoje, éro sice neztrácí vztlak, ale chvěje se a sune se rychle k zemi. Dále zkouším ostrou 360° zatáčku. Potlačím éro, které se ochotně rozbíhá na 150 km/h a lomím to do levé zatáčky o náklonu 60-70°. Přetížení mě rve do sedačky, tváře mi těžknou a protahují se. Pak už jen tak žehlím vzduch a šetřím výškou, protože, k mému zklamání, nenalézám ani sebemenší náznak stoupání. Snad příště. Tak zakroužím pár katolických zatáček, pokochám se pohledem na prosluněnou večerní krajinu, kterou protíná lesknoucí se Morava a zařadím se do okruhu na úrovni T. Na přistání se s tím mazlím a daří se mi, větroň jsem položil jak utrženou kytku. Z celého letu mě ale nejvíc těší Michalův dotaz: ,,Ty kokso, a to kedy chceš ísť na sólo, budúci víkend?"

Takový krásný let v klidném ovzduší byl bohatou odměnou za celodenní aktivity spojené s provozem.