25.3.2016 Velký pátek

17. dubna 2016 v 23:34 | Martin Kočiš |  Pilotní výcvik SPL
Velký pátek se pro mě stal symbolickým. Po nějakých těch brigádách a zimních školeních, která sestávala z předpisů, aerodynamiky, přístrojů, navigace, meteorologie apod. jsem po půl roce zas konečně letěl. Ale ne jen tak jednorázově jako host. Dnes už jako žák plachtařského výcviku.
Přestože ráno bylo úplně bezoblačné, během dopoledne se začala obloha zatahovat a já jsem nervózně sledoval hodinky a vývoj počasí. Letadla vyhangárovaná, naviják víceméně nachystaný, na letišti dostatek lidí, počasí zatím ještě bezproblémové - a ono se nelétá. Nového Twin Astira, který byl několik minulých týdnů středem zájmu, jsme dali dohromady vč. dosud chybějící výškovky, namazali táhla a nachystali k provozu. Moje obavy, že to dnes zase nevyjde, se naštěstí nenaplnily. Okolo čtvrt na dvě jsme udělali rozkaz, dotáhli všechno potřebné na dráhu 22 a zahájili navijákový provoz.


Fotky jsou Staňovy. Starý (vepředu) a nový (vzadu) Twin Astir.

Ve 14:15 jsem přicházím na řadu. Navlékám jsem se do padáku, usazuji se do Twina a dbám na to, abych seděl hezky v ose letadla, což je důležité pro čistotu pilotáže. Za mnou sedící Sergej mě zkouší z povinných úkonů před startem, odříkám je, provedu a začínám mít trochu nervy ze startu. Pro neznalé - navijákové starty probíhají s velkým zrychlením, strmým stoupáním (asi 12m/s) a znatelným záporným přetížením před odepnutím z vlečného lana (asi -2G) - a hned, jak jsme zavřeli překryty a zapli nám lano, se dostavil ten pocit ,,sakra, je to tady, už se to blíží a už z toho nemůžu ven". A taky že jo... start byl pěkně ostrý a před vypnutím jsem klasicky zůstal ,,zavěšený v popruzích". Nemůžu říct, že bych miloval ten pocit, že záporné přetížení mě táhne ven z kabiny a já z výšky minimálně 300m vidím okolní krajinu, aniž bych pod sebou cokoliv cítil; myslel jsem si, že tomu pro příště můžu předejít větším dotažením upínacích pásů, ale chyba lávky - ani maximální dotažení nestačí. Budu si asi muset zvyknout.
Během první zatáčky očima hledám padající lano; po chvíli spatřuji snášející se padáček a dál už se soustředím jen na pilotáž. Nejdřív vyvážit éro, abych odstranil síly v řízení. Vyvažuji na 105 km/h a začínám točit druhou zatáčku. Z nezkušenosti ji přetáčím, a tak se hned pravou zatáčkou vzdaluji od letiště. Do pedálů směrovky je třeba šlapat jako do varhan, nejdou zrovna zlehka (aspoň mi to tak připadá). Na úrovni T odříkávám povinné úkony a hlásím se rádiem, ale je toho na mě v ten moment tak moc, že svým dodatkem ,,...podvozek vysunut zajištěn" někomu na rádiu skáču do řeči. No pěkně. Připadám si trochu jako na první lekci v autoškole, akorát s tím rozdílem, že ve větroni mi nemůže skapat motor a nesedí za mnou cholerický arogantní kretén.
Nad Holíčem, na úrovni železničního přejezdu, točím třetí a vzápětí čtvrtou okruhovou zatáčku. Jdu na finále, za chviličku odjišťuji brzdy a pozvolna je vysouvám. V jeden moment mi sjíždí ruka a Twin prudce prosedá. Rozpočet se mi celkem daří, necítím zezadu zásahy instruktora, jen semtam padá nějaká ta připomínka. Podrovnávám do výdrže, přivírám brzdy a překvapuje mě, jak moc je ve výdrži potřeba tahat. Přistání je s malým odskokem, ale nic hrozného.
Druhý okruh už letím trochu líp. Mohu řídit už od druhé poloviny startu a zjišťuji, že to není žádná raketová věda. Po potlačení 3x vypínám, točím první, hledám padáček a zase všechno znova. Vzduch je lehounce turbulentní, a proto občas éro prosedá a drobně kolísá rychlost. Přistání žužlám co to jde a sedám velmi hladce, za což se mi dostává pochvaly. Je to zvláštní, mám rád samotný let, ale rozpočet na přistání a přistání mě prostě baví tak nějak víc. Po přistání lezu z kabiny a v duchu si nadávám, že málo cvičím. Při vystupování (a ostatně i nastupování) je třeba opravdu hodně roztáhnout nohy. Výhodu mají hadí ženy a lehké děvy, avšak ani jednu na letišti nemáme.
Dál pomáhám s provozem. Držím křídla při startu, zapojuju lana, mávám plácačkou. Sergej nakonec velí přitáhnout nového Twina, že ho zrovna zalétají. Nad nádražím to trochu nosí, tak tam točí a přidává se k nim i Peťka s Radkem ve ,,starém" Twinu. Na přistání je krásně vidět díky stroboskopu, který zcela bílý větroň oproti bílým mrakům krásně zviditelní.
Příjemným překvapením je, že po dvou hodinách (ten čas na letišti hrozně letí) můžu jít na další dva okruhy, tentokrát s Radkem. Naviják už snáším mnohem líp, tak to nebude taková hrůza. Letím pak hadovitý let v poloze po větru a díky klidnějšímu vzduchu se mi snáz drží rychlost. Před třetí zatáčkou rovnám éro směrem na Skalicu, točím a zatáčku ukončuji tak, že mířím přímo na komíny Hodonínské elektrárny. Nasazuji na přistání, brzdy vysouvám málo, tak mi je Radek povytahuje. Podrovnávám a chci se ukázat, jak mi to přistání jde, povzbuzen Sergejovou pochvalou. Končí to tak jako vždy, když se chce člověk vytáhnout; místo hladkého přistání skáčeme žabky, neb jsem málo přivřel brzdy ve výdrži. Hezky jsem usnul na vavřínech, jen co je pravda.
Celkový dojem je ale dobrý a vesměs jsem si na začátečníka vedl slušně. Příště musím razantněji vracet směrovku, občas mi tam zůstal lehký výkluz.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama