Duben 2016

23.4.2016 Od rozjezdu do zastavení

24. dubna 2016 v 19:28 | Martin Kočiš |  Pilotní výcvik SPL
...aneb ostruha je kámoš, né žrádlo. Netřeba ji hned spotřebovat :)

V sobotu jsem opět vyrazil na LZHL utrhnout pár startů. Nejdřív tedy na lecčems pobrigádovat, zadřít si pár trnů do pazour při tahání pokácených akátů zpoza hangáru na hromadu dřeva, vytřít podlahu v servisu...ale co bych pro létání neudělal, že ano :)

Na létání se nás sešlo relativně málo, západ slunce byl až v 19:46, provoz jsme zahájili asi v 14:30, a tak jsme stihli dát 3 rundy, tj. každý 6 startů.

Počasí nás dnes příliš netrápí. Není sice bůhvíjak teplo a navečer mírně poprchá, ale není to nic omezujícího, dohlednost je s rezervou v normě. Vítr v rozmezí 2-4 m/s asi 30-50°od osy dráhy 04 mi umožňuje nastoupat 380 metrů a dopřát si 360°zatáčku nad navijákem s náklonem 45°. Vydávám se na okruh a dávám si záležet, abych jej letěl rovně. Pole směrem na Kopčany nás trochu poponáší, a tak chvilku kroužím, dělám osmičky na mírném náklonu a prakticky bez opadání. Ve snaze nalézt něco silnějšího poodlétám nad další pole, nad kterým jsem ze země viděl vlnící se vzduch. Nic tu ale nenalézám, a tak se hlásím na úrovni T, letím nad Kopčany do 3. zatáčky, čtvrtou se strefuji do osy přistání a klesám. Místa na výběh moc není, ale nízká tráva před prahem dráhy dovoluje posunout výdrž před dráhu. Dosedám asi 10 m za prahem a zjišťuji, že to tu drncá o dost víc, než na prahu 22. Zastavuju mírně za Tčkem. Druhý start je v podobném duchu, akorát při výběhu jsem trošku delší a jedna terénní nerovnost mi vymršťuje ocas (letadla, pochopitelně) do vzduchu, div, že nezaryju čumák do trávy.

Třetí let byl úplně tragický, tedy jeho závěrečná část. Třetí zatáčku jsem začal točit brzo. Schválně, protože jsem měl míň výšky, než obvykle. To jsem si ještě neuvědomoval, jak blízko jsem k dráze. Místo čtvrté 90°zatáčky doprava by bylo rozumnější udělat 270°doleva, příp. zaletět dál a vrátit se, ale já, ve své naivní představě, že mi to ještě vyjde, jsem šel do čtvrté a po srovnání jsem to už viděl. Zezadu slyším jen ,,jsme hóóódně vysoko," načež jsem vysunul plné brzdy a po pár sekundách vidím, že to pořád nevyjde. Nejradši bych zabouchl brzdy a udělal 360°zatáčku, ale za to bych v této výšce (něco nad 100 m QFE) dostal pěkně vynadáno. Tak jsem držel plné brzdy, vyšlápl levou nohu, naklonil éro doprava ,,pod vítr" a držel jsem jej ve skluzu. To pomohlo a dostal jsem se v pohodě do výdrže. Ukolébán jistotou, že teď to už vyjde v pohodě, jsem začal brzo tahat, éro jsem přetáhl a přistál jsem přes ostruhu, tedy v tomto případě gumový blok pod ocasem. V duchu jsem se omluvil letadlu, vynadal jsem si a nejradši bych odešel kanálem. A to jsem byl za přistání nejednou pochválen...
Další let jsem, už poučen, zalétl dobře a vysloužil si hodnocení BPCH (bez podstatných chyb) 1.

Večer po sedmé hodině jdu na poslední rundu, tentokrát se Sergejem. Při startu mírně zachytávám o zem ostruhou, nějak mě dnes táhne k zemi, ale nic hrozného. Jinak letím dobře a i přes mírné poprchání mám výhled jak z Eiffelovky. Rozpočet si posouvám před dráhu, abych nebyl dlouhý jako skoro všichni ostatní. Brzdy jsem ale v jeden moment musel skoro úplně zavřít, což není podle metodiky správně - pod 10 m QFE by se s nimi už nemělo manipulovat. Takže mám 1-.

Domů jedu na kole, za tmy a deště. Mně to ale nevadí, polétal jsem si víc než obvykle a když zrovna nemyslím na to zdrbané přistání, jsem dokonale spokojený.

16.4.2016 Poslední lety v úloze 1/2

18. dubna 2016 v 0:13 | Martin Kočiš |  Pilotní výcvik SPL
Minulý víkend propršel, a tak jsem musel na další létání čekat nesnesitelné 2 týdny. V sobotu dopoledne jsme vyházeli skoro celý hangár, poskládali jsme vosu, zavěsili DG-202 na konstrukci hangáru, vyčistili a namazali Cirrdu... a tak podobně. Létat se začalo klasicky až odpoledne. Už aby byla sezóna!

Několik pilotů si potřebuje odletět periodické přezkoušení, a tak si krátím chvíli dopisováním letového zápisníku. Počasí je výborné a chvílemi je úplné bezvětří, přestože Windguru hrozil 8 m/s z jihovýchodu.
Při nastupování do éra pozoruju, že mi to cvičení prospělo, už s tím takový problém nemám. Ještě by to ale chtělo zašít ten veletrh v rozkroku, který je vzpomínkou na minulé létání, resp. nastupování :)
Dnes létám s Radkem. Cvičím hadovitý let, který je o přechodech z jedné zatáčky do druhé, přičemž náklon éra by neměl přesáhnout 30°. Nahoře přece jen ale trochu fouká, a to kolmo na dráhu - jak taky jinak :) Turbulence ale dnes není a oproti minulému létání je to úplný olej. Zapomínám se hlásit v poloze ,,po větru", což mi Staňa dává sežrat zvídavou otázkou do rádia ,,Twin, tvoje poloha?" Tím mě dokonale zmátne a ze mě vypadne cosi jako ,,Twin po větru 22. Levého!"
Na přistání klesám jako obvykle, ale Radek mě napomíná, že jsem pod sestupovou osou, čili krátký na přistání. Mně se to nezdá, ale brzdy přivřu. Sedám bez odskočení a musím dost razantně brzdit, abych nezajel za přistávací Téčko. Opravdu bych byl krátký?

Před dalším startem opakuju povinné úkony. Počasí je opravdu krásné, i když trochu protivětříku by se šiklo - výšky byly cca 280 - 290 m QFE, což není žádný zázrak. Jindy to jde vytáhnout i do čtyř set. Pampelišky před letadlem se rozvlní, lano se napíná a startujeme. Hned po odpoutání tah zeslábne a lano se mírně prověsí za současného pootevření padáčku. Není to moc příjemné! Let odletím hezky a začínám mít pocit, že dostávám éro do ruky. Jen ještě z nedostatku praxe málokdy trefím 4. zatáčku tak, abych už nemusel směr na přistání opravovat. Musím začít točit dřív.
Mám za sebou další 4 starty, za které si vysluhuji hodnocení dvakrát ,,zatáčkou do směru přistání", jednou BPCH (bez podstatných chyb) a jednu jedničku. Nevím sice, jaký je v tom rozdíl, ale jsem spokojený. Příště postupuju na další úlohu, tedy 1/3 - tedy nácvik navijákového vzletu, rozpočtu a přistání. Velký důraz je kladen na vylučování snosu větrem a tedy dodržení tvaru okruhu, který má být ,,obdélníkový, ne jak když pes chčí!" :)

2.4.2016 Poprvé točím termiku

17. dubna 2016 v 23:41 | Martin Kočiš |  Pilotní výcvik SPL
Po celý týden jsem hypnotizoval windguru a ostatní meteo weby, protože už jsem se nemohl dočkat víkendu a dalšího létání. Copak o to, mělo být teplo a slunečno, ale windguru hrozil větrem 7 m/s (v nárazech i víc) kolmým na dráhu, což je ten nejhorší směr. V sobotu ráno jsem se díval naposled a předpověď zůstala nezměněná. Tak jedu na letiště s tím, že se téměř jistě létat nebude.
Během dopoledne to ještě nevypadá tak hrozně (přesně dle WG), ale je nás zatím celkem málo, a tak děláme všechno ostatní kromě létání. Po poledni přijíždí Sergej s VSO-10 v tranďáku a zanedlouho přichází rozhodnutí zahájit provoz. Uff. Po rozkaze táhneme autem Twina na dráhu 22. Jsem u křídla, popobíhám a říkám si, že ten vítr opravdu dost zesiluje. Asi o 5 sekund později mi strhává pevně naraženou kšiltovku z hlavy...


Jakmile nachystáme start, oblékám si padák. Letím jako první a vlastně ani nevím proč, na letiště jsem se určitě jako první nedostavil. První start vnímám zase jako dost prudký, ale už ne tolik, jako minulý týden. Éro máme hodně vyosené proti větru, jinak by nás to sfouklo. Vypínáme se v 380 m QFE, kontroluju, jestli odpadlo lano, vyvažuju a tak dále. Druhou zatáčku nedotáčím kvůli vyloučení snosu větrem. Téměř na úrovni T si všímám, že vário blbne lehce nad nulou. ,,Můžu si zatočit?" ptám se. ,,Jasně, zatoč si," slyším zezadu. ,,Na to ta mašina je!"
Termika je větrem dost rozbitá, ale držím se okolo 350 m QFE. Protahuju se proti větru a je to trochu lepší. Nakonec ale vypadávám a nad Holíčem mám už jen 200 m. Tak jdu do třetí, zvyšuju rychlost, neb jsem po větru, hned točím čtvrtou, přetočením stavím éro proti větru, hlásím finále a sunu se bokem k zemi. Přistání není nic extra, odskočí mi to, ale stejně dostávám pochvalu, že vzhledem k počasí to bylo fajn. Druhý let probíhá velmi obdobně, s tím rozdílem, že ve snaze nalézt termiku nad plechovou střechou jakési průmyslové budovy nalétávám klesák a než z něj stačím přeletět do stoupáku, který musí být hned vedle, ztrácím dost výšky. Proto hned točím třetí, přetáčím a zkracuji se. Čtvrtou točím až skoro nad silnicí do Holíče, proti větru, brzdy a přistávám tentokrát hladce.

Pak létají ostatní. V jeden moment už to vypadalo zle, protože jeden z pilotů přistál, éro šlo na čumák a křídlem hráblo do země asi 50 m před přistávacím T. Prý se mu zablokovalo kolo a nešlo s tím nic udělat, dokonce šlo až do kabiny cítit spálenou gumu. Nakonec se ukázalo, že podvozek je v pořádku, pilot jen pozdě vybral traverz, sednul bokem a pneumatika se vyboulila až k rámu podvozku.
Létáme dál. Staňa točí nad navijákem a jde hezky vidět, že se o pár desítek metrů vyškrábal nahoru. Když přicházím na řadu opět já, točím tam taky a je tam dvoumetr. O nějakém ustředění ale nemůže být řeč, držím se v něm vždy tak půl až třičtvrtě kruhu. Letím docela dlouho, v zatáčkách dost tahám a cítím zvýšené přetížení. Vítr nás snáší skoro až nad Moravu. Přecházím do pravého okruhu dráhy 22 a držím se nad hranou lesa. Tady se musí trhat termické bubliny, protože skoro neklesáme. Pak točím nad fabriku Eismann automotive. V condoru to tu většinou dává, v reálu taky! Chvílemi do nás kope stoupák až 3 m/s, ale opět je to rozbité. Zkouším dvě otáčky a nic moc, chvílemi to kopne a jindy se propadáme. Tak hlásím finále 22 a klesám na skoro plných brzdách. Mám hodně výšky a Sergej mi předvádí skluz. To je jak v hornickém výtahu, výšku ztrácíme mnohem rychleji.

Žužlám přistání co to jde a docela se mi povedlo, akorát jsem v tom soustředění nedal ,,křidélko pod vítr," a tak nás to trošku podfoukne a zastavujeme s pravým křídlem na zemi. Jinak ale dobré! Instruktor mě chválí, že kulička mi seděla a že mám cit pro podrovnání před přistáním. Musím si ale hlídat rychlost, abych nelétal zbytečně rychle, zejména na přistání. Dnes ale vzhledem počasí bylo dobře, že jsem točil i na 120 km/h. Ona to není úplná sranda letět s takovým větrem v zádech. V jeden moment člověk drží 110 a letí rovně, pak to dýchne, naráz máme 10° náklon, éro se propadne a je z toho 130 na rychloměru. Nebo taky 90 a to už je pro Twina docela málo.

25.3.2016 Velký pátek

17. dubna 2016 v 23:34 | Martin Kočiš |  Pilotní výcvik SPL
Velký pátek se pro mě stal symbolickým. Po nějakých těch brigádách a zimních školeních, která sestávala z předpisů, aerodynamiky, přístrojů, navigace, meteorologie apod. jsem po půl roce zas konečně letěl. Ale ne jen tak jednorázově jako host. Dnes už jako žák plachtařského výcviku.
Přestože ráno bylo úplně bezoblačné, během dopoledne se začala obloha zatahovat a já jsem nervózně sledoval hodinky a vývoj počasí. Letadla vyhangárovaná, naviják víceméně nachystaný, na letišti dostatek lidí, počasí zatím ještě bezproblémové - a ono se nelétá. Nového Twin Astira, který byl několik minulých týdnů středem zájmu, jsme dali dohromady vč. dosud chybějící výškovky, namazali táhla a nachystali k provozu. Moje obavy, že to dnes zase nevyjde, se naštěstí nenaplnily. Okolo čtvrt na dvě jsme udělali rozkaz, dotáhli všechno potřebné na dráhu 22 a zahájili navijákový provoz.


Fotky jsou Staňovy. Starý (vepředu) a nový (vzadu) Twin Astir.

Ve 14:15 jsem přicházím na řadu. Navlékám jsem se do padáku, usazuji se do Twina a dbám na to, abych seděl hezky v ose letadla, což je důležité pro čistotu pilotáže. Za mnou sedící Sergej mě zkouší z povinných úkonů před startem, odříkám je, provedu a začínám mít trochu nervy ze startu. Pro neznalé - navijákové starty probíhají s velkým zrychlením, strmým stoupáním (asi 12m/s) a znatelným záporným přetížením před odepnutím z vlečného lana (asi -2G) - a hned, jak jsme zavřeli překryty a zapli nám lano, se dostavil ten pocit ,,sakra, je to tady, už se to blíží a už z toho nemůžu ven". A taky že jo... start byl pěkně ostrý a před vypnutím jsem klasicky zůstal ,,zavěšený v popruzích". Nemůžu říct, že bych miloval ten pocit, že záporné přetížení mě táhne ven z kabiny a já z výšky minimálně 300m vidím okolní krajinu, aniž bych pod sebou cokoliv cítil; myslel jsem si, že tomu pro příště můžu předejít větším dotažením upínacích pásů, ale chyba lávky - ani maximální dotažení nestačí. Budu si asi muset zvyknout.
Během první zatáčky očima hledám padající lano; po chvíli spatřuji snášející se padáček a dál už se soustředím jen na pilotáž. Nejdřív vyvážit éro, abych odstranil síly v řízení. Vyvažuji na 105 km/h a začínám točit druhou zatáčku. Z nezkušenosti ji přetáčím, a tak se hned pravou zatáčkou vzdaluji od letiště. Do pedálů směrovky je třeba šlapat jako do varhan, nejdou zrovna zlehka (aspoň mi to tak připadá). Na úrovni T odříkávám povinné úkony a hlásím se rádiem, ale je toho na mě v ten moment tak moc, že svým dodatkem ,,...podvozek vysunut zajištěn" někomu na rádiu skáču do řeči. No pěkně. Připadám si trochu jako na první lekci v autoškole, akorát s tím rozdílem, že ve větroni mi nemůže skapat motor a nesedí za mnou cholerický arogantní kretén.
Nad Holíčem, na úrovni železničního přejezdu, točím třetí a vzápětí čtvrtou okruhovou zatáčku. Jdu na finále, za chviličku odjišťuji brzdy a pozvolna je vysouvám. V jeden moment mi sjíždí ruka a Twin prudce prosedá. Rozpočet se mi celkem daří, necítím zezadu zásahy instruktora, jen semtam padá nějaká ta připomínka. Podrovnávám do výdrže, přivírám brzdy a překvapuje mě, jak moc je ve výdrži potřeba tahat. Přistání je s malým odskokem, ale nic hrozného.
Druhý okruh už letím trochu líp. Mohu řídit už od druhé poloviny startu a zjišťuji, že to není žádná raketová věda. Po potlačení 3x vypínám, točím první, hledám padáček a zase všechno znova. Vzduch je lehounce turbulentní, a proto občas éro prosedá a drobně kolísá rychlost. Přistání žužlám co to jde a sedám velmi hladce, za což se mi dostává pochvaly. Je to zvláštní, mám rád samotný let, ale rozpočet na přistání a přistání mě prostě baví tak nějak víc. Po přistání lezu z kabiny a v duchu si nadávám, že málo cvičím. Při vystupování (a ostatně i nastupování) je třeba opravdu hodně roztáhnout nohy. Výhodu mají hadí ženy a lehké děvy, avšak ani jednu na letišti nemáme.
Dál pomáhám s provozem. Držím křídla při startu, zapojuju lana, mávám plácačkou. Sergej nakonec velí přitáhnout nového Twina, že ho zrovna zalétají. Nad nádražím to trochu nosí, tak tam točí a přidává se k nim i Peťka s Radkem ve ,,starém" Twinu. Na přistání je krásně vidět díky stroboskopu, který zcela bílý větroň oproti bílým mrakům krásně zviditelní.
Příjemným překvapením je, že po dvou hodinách (ten čas na letišti hrozně letí) můžu jít na další dva okruhy, tentokrát s Radkem. Naviják už snáším mnohem líp, tak to nebude taková hrůza. Letím pak hadovitý let v poloze po větru a díky klidnějšímu vzduchu se mi snáz drží rychlost. Před třetí zatáčkou rovnám éro směrem na Skalicu, točím a zatáčku ukončuji tak, že mířím přímo na komíny Hodonínské elektrárny. Nasazuji na přistání, brzdy vysouvám málo, tak mi je Radek povytahuje. Podrovnávám a chci se ukázat, jak mi to přistání jde, povzbuzen Sergejovou pochvalou. Končí to tak jako vždy, když se chce člověk vytáhnout; místo hladkého přistání skáčeme žabky, neb jsem málo přivřel brzdy ve výdrži. Hezky jsem usnul na vavřínech, jen co je pravda.
Celkový dojem je ale dobrý a vesměs jsem si na začátečníka vedl slušně. Příště musím razantněji vracet směrovku, občas mi tam zůstal lehký výkluz.