6-13.8.2016 Letní soustředění

6. listopadu 2016 v 15:51 | Martin Kočiš |  Pilotní výcvik SPL
Už pořádnou dobu jsem sem nic nenapsal. Přestože tento blog píšu víceméně pro sebe, abych nezapomněl na své zážitky, a pro své známé a kamarády, kteří se mě čas od času u piva zeptají, jak mi jde plachtařský výcvik a já tou dobou už často nejsem s to všechno vylíčit jak bych chtěl, došel mi před časem mail od neznámého týpka, že se mu líbily mé články a jestli se prý chystám psát další, že uvažuje o výcviku taky. To mě potěšilo, i já jsem, ještě předtím, než jsem začal létat, často vyhledával články pilotů, žáků a instruktorů. A tak jsem se konečně dokopal...

Po přeletu, který jsem popsal v minulém článku, následoval několikatýdenní útlum. Ať už to byla dovolená, nepřízeň počasí, nedostatečná účast na letišti nebo technické problémy - vždycky se může něco posrat - nedostal jsem se za knipl čtyři víkendy po sobě, což nutně muselo zanechat následky na mé pilotáži (ironie - začátkem jara byly provozy celkem intenzivní, ale v červenci - v sezóně - 4 týdny nic). Za poslední dva červencové víkendy jsem odlétal asi 20 okruhů a většinu z nich provázela hodnocení jako ,,zjemnit přistání, prodloužit výdrž, přistání přes ostruhu, ... " až jsem začal pochybovat o svém duševním zdraví a o tom, jestli se vůbec ještě letos posunu na další úlohu anebo se stanu součástí trendu létat 3. úlohu třičtvrtě roku a více.

V sobotu 6. srpna začalo soustředění a spolu s nedělí to bohužel byly jediné dva plachtařsky využitelné dny z celého soustředění. Přes den se tedy létaly přelety, večer škola. Pak už se ochladilo, zadekovalo, na stoupák člověk nenarazil a chudáci piloti si už moc nezalétali.


Tankování Mauliny


Provoz 2x Grob G-103 Twin Astir


Vivatek sedá

První noc mě nemile zaskočila noční teplota. Spolu s Tomášem jsme rozbili stany za budovou za svitu potkávacích světel jeho Oktávky a šli spát. Bylo příjemně. Pak jsem se asi v půl druhé vzbudil zimou. Zalezl jsem úplně celý do spacáku, ale už jsem neusnul. Sakra, co teď? Nenapadalo mě jediné rozumné místo v budově, kde bych mohl složit hlavu. Gauče ve staré klubovně obsazené, v nové klubovně se ještě někteří skalní dívali na olympiádu, pilotka je obsazená, věž taky...nakonec jsem šel na věž s tím, že si hodím do mezipatra karimatku a spacák a dospím se na chodbě. Naštěstí jsem zapomněl na místnost instruktorů, v které jsem našel nafouknutou matračku i s polštářem. Nedovedete si představit tu radost, když jsem se na ni zřítil a v momentě usnul.


Ubytování s výhledem na hangár a letištní obslužná vozidla :-)

Další dny to už postupovalo dost kostrbatě, zejména kvůli problémům s navijákovými lany. Vyvrcholilo to tím, že jsem odstartoval, ve 130 metrech prasklo lano, takže jsem přistával zatáčkou o 180°, tedy proti směru vzletu. Přesně totéž na druhém laně vzápětí absolvoval Števo. To už byla poslední kapka a shodli jsme se na tom, že nastal čas vyměnit lana na navijáku.
Do prehistorického třídveřového Fordu Fiesta jsme nacpali prázdnou dřevěnou cívku, 4 lidi na dvě přední sedadla a 3 do otevřeného kufru a jelo se na naviják. Tady jsme zhruba 2 a půl hodiny ručně vymotávali lana z obou bubnů na cívku. Ruce plné třísek, nebe bez mráčku, vydáni na milost a nemilost žhnoucímu letnímu slunci v době největšího horka. Člověk tomu létání prostě musí něco obětovat a zvlášť tomu bezmotorovému, kdy jedinec bez kolektivu nezmůže sám nic.


Vymotávání starých lan na cívku


Radkův forichtung

Potom už to šlo jedna báseň. Sekali jsme okruhy jak Baťa cvičky a mnozí se posunuli na další úlohy. V pondělí večer jsem odjel, protože mě následující den čekala nepříjemná událost - dědův pohřeb. Středa celá propršela, a tak jsem se na letiště vrátil až ve čtvrtek.

Počasí se jakžtakž umoudřilo, a tak létání pokračovalo. Poprvé jsem letěl s instruktorem Čárou, vedoucím výcviku a taťkovým spolužákem ze základky. Dal jsem si maximálně záležet na všech fázích letu, málem jsem si hlavu vykroutil při sledování polohy vůči Tčku a vyplatilo se mi to, protože můj let ohodnotil slovy ,,to bylo v pohodě!" a na můj dotaz co mám ještě zlepšit, abych se posunul na další úlohu - oprava vadných přistání - odpověděl jenom ,,začnem zrovna." Tak jsem letěl a přemýšlel jsem, co mi na přistání vyvede. Létali jsme z dráhy 04 a v poloze po větru najednou slyším zezadu: ,,dokonce je vidět jaderná elektrárna Dukovany!" A fakt! Napínal jsem zrak proti nízkému slunci a po chvíli jsem uviděl v dálce chladicí věže. Neuvěřitelné, jak daleko je vidět z nějakých dvou set metrů.
Dostal jsem instrukci být trochu krátký, takže jsem začal klesat dřív a asi v deseti metrech se najednou éro prudce vzepjalo, já jsem instinktivně zabouchl brzdy, potlačil a přistával znovu. Bohužel to bylo trochu přes ocas, ale žádná tragédie. Následující dva dny jsem do zblbnutí cvičil vyplavání, vysoké vyplavání a odskok. Reakce jsem měl v pořádku.


Romantika večerního provozu

V sobotu měl svatbu Honza Šebesta, a tak jsme mu, resp. jeho nevěstě, připravili svatebního Blaníčka. Svatba se konala ve Strážnici a na programu byl i čestný průlet nebo lépe řečeno několikeré obkroužení náměstí s aeroklubovou Maulí MXT-7. Michal mě vzal s sebou, za což mu patří velké díky, a tak jsem se poprvé svezl v Maulině a byl to super zážitek.


Svatební Blaníček


MXT-7 Maule


Letělo to hezky

Odpoledne jsme ještě polétali výcvik a večer jsem jel domů. Suma sumárum za celé soustředění - první víkend super, lana jsme vyměnili, tak to máme za sebou, školu jsme polétali, ale pak se pokazilo počasí a na startu mi byla zima, přestože jsem měl dvě trička, tepláky a mikinu. Tak nevím, to je nějaké divné léto.
 

18.6.2016 Přelet Holíč-Znojmo-Turá Lúka-Holíč

12. července 2016 v 22:07 | Martin Kočiš |  Pilotní výcvik SPL
Tentokrát jsem měl v létání dvoutýdenní pauzu. V třetím červnovém týdnu jsem měl státní závěrečné zkoušky, a tak jsem usoudil, že by bylo ku prospěchu věci se místo letiště učit. Tato metoda se ukázala být účinnou, bakaláře jsem v úterý dostal a v sobotu se dostavil na letiště s čistou hlavou.
Počasí vypadá přeletově, pomáhám ostatním chystat eroplány a přemýšlím, co tu budu během dne dělat, když všichni odletí na přelety a výcvik se bude létat až večer. Pak ale přichází Juro s tím, že by vzal některého z žáků do termiky. Padlo to na mě, protože jsem byl opět z žáků na letišti první. Rychle jsem se jal doplňovat tekutiny a těšil jsem se na let. Předpokládal jsem tak dvě hodiny ve vzduchu. Kdybych jen věděl!
Juro nadeklaroval trať asi 213 km dlouhou - do Znojma a pak zpět přes Turou Lúku.

Ve své naivitě jsem se zaradoval, že si pořádně zalétám a zažiju skutečný přelet po všech těch hodinách tréninku v Condor Soaring simulátoru. Odstartovali jsme chvilku po poledni aerovlekem a nechali se vytáhnout do 400 m nad vykopávky u Mikulčic. Tam Juro ucítil stoupák, tak zavelel vypnout. Ustředil, předal mi řízení a já relativně snadno vystoupal do 700 m. Tam už to nestoupalo, což mě docela znervóznělo. V okolí jsme nic využitelného nenašli, tak jsem to otočil k letišti. Než jsme k němu doletěli, prolétli jsme pár tří až čtyřmetrových klesáků a to byla teda jízda. V poloze po větru se ještě Juro neúspěšně pokusil uchytit v nějaké bublince, ale marná snaha. Vyhazuju podvozek a přistávám dost utaženým okruhem, ani za silnici jsem nezalétl. Nejsme jediní, kdo se neuchytil, a shodujeme se na tom, že jsme asi vlétli do špatného termického intervalu.

Po půlhodině startujeme znovu. Už ani nevím, v jaké výšce jsme se vypínali, ale tentokrát to vypadalo slibněji. U Kopčan jsme to vyšroubovali do 1600 m QFE, v poslední fázi nás přestoupal Viktor v Cirrdovi V1. Odlétáme společně směrem k Pálavě, cestou nakupujeme leckde a zalétáváme až k Hustopečím, kde se vytváří veliký kumul a slibuje slušný stoupák. Odtud se Viktor vrací, očekává pracovní telefonát :-)



U vodní nádrže Nové Mlýny zjišťuju, že Pálava je z výšky asi 1,5 km jen takový krtinec (jak to posléze velmi trefně nazval Staňa, který se taky vyvezl do termiky) a mám problém vůbec rozpoznat Dívčí hrady a Stolovou horu. Tady se poprvé dostavuje nevolnost a já opatrně nadhazuji možnost předčasného návratu. Zezadu se mi dostává odpovědi, že to prý bude v pohodě, kdyžtak se ,,problinknu" a pokračujeme v trati. Nic naplat, instruktor je instruktor. Tak otvírám větrání, směruju si proud vzduchu přímo do obličeje a žužlám hroznový cukr. Letíme teď víceméně rovně, řídím, nevolnost za chvíli odeznívá. Tak to snad přežiju, aniž bych musel použít ,,air sickness bag", nedejbože drhnout kokpit od směsi snídaně, svačiny a žaludečních šťav.



Za Mikulovem už přestávám rozeznávat vesnice, tady už to moc neznám. Asi 20 km před Znojmem musíme docela dlouho hledat stoupání, ale nakonec jej nacházíme mezi kumuly. Probíjíme se proti větru už dvě hodiny, ale jsme skoro nad Znojmem. Nejlepší kumuly jsou samozřejmě až v Rakousku, kam tedy nesmíme. U Znojma nacházíme letiště (no letiště - taková menší pojížděčka...), PDA cinká a já točím zpátky k Pálavě. Za Znojmem se ale dostavuje trochu vážnější krize - z původních 1600 m nám zbývá něco málo přes 900 a stoupání, navzdory hulákání zezadu ,,ja chcem stúpať!!", pořád nikde. Juro řídí, protože se potřebujeme poléčit, konečně se chytá v 820 metrech někde nad poli a svět je zase krásný. Vyveze to asi to 1200, pak si to beru, dotáčím někam do 1800 (základny kumulů se od poledne docely zdvihly), v poslední zatáčce to ještě ve stoupáku rozjíždím na 140 km/h a svištím k Pálavě. Hrozba pole už ustala, minimálně na LKBA už bychom to dotáhli v pohodě. Situace v oblacích se ale mění velmi rychle, dokonce si toho všímám i já, coby začátečník. U západního cípu Nových Mlýnů rostě pořádný kumul, tak si to k němu hasím a po prolétnutí klesáku už vytrácím rychlost ze 140 na 80 km/h, stoupá to 2 m/s v přímém letu, ale ještě čekám, stoupání zesiluje a lámu to na křídlo, když nás kopne stoupání 4 m/s. ,,Pekně si ho vydudlal!", chválí mě Juro uznale. Těší mě to od něj, po těch cca 2,5 hodinách letu mám skvělý pocit, že mám éro v ruce a jsem si mnohem jistější v kroužení s velkým náklonem na relativně malé rychlosti. Za chvilku jsme ve výšce 2040 m, výš jsem ještě nebyl. Let těsně pod takovým mrakem je pro mě ohromující, země hluboko pod námi, vidíme minimálně desítky, možná i přes sto kilometrů daleko (nemám na toto bůhvíjaký odhad) a jedním křídlem téměř čeříme základnu mraku. Tak zase na 140 km/h a směrem k letišti Holíč.





Já už toho mám až dost, spotřeba hroznového cukru je fantastická, doufám, že už půjdeme sedat. Mezi břeclavským a holíčským letištěm je to bída, u Starého Poddvorova máme už jen 800 metrů. V duchu se raduju, že už konečně sedneme a tomu tříhodinovému pobytu ve skořápce za plexisklem, v teplotě snad přes 50°C, bude konec a já z toho vyjdu nevydávený. Ovšem jak na sviňu, ten nejlepší a nejstabilnější stoupák za celý ten let do nás kopnul na Dolními Bojanovicemi, kousek od letiště Holíč. Zezadu se ozývají samé orgasmické výkřiky - jak nám to krásně stoupá, že je to paráda a že bychom mohli protáhnout trať ještě dál na Slovensko. Chraň Bůh! Výšky přibývá, já si nechávám foukat vítr do obličeje a hledám v sobě poslední zbytky soustředěnosti a odhodlání letět dál, v duchu si opakuju, že na tohle jsem přece čekal odmalička a dlouho na to šetřil...zatímco Juro vzadu vykecává s letištěm a neodpustí si poznámku:

,,...kopilot by už aj sadal, ale letíme deklarovanú trať!"

,,Sprááááávně", slyším ze země pobavený hlas Viktorův.

Přemýšlím, kde je ta zatracená Turá Lúka. Prý okolo 30 km od letiště. Tak otáčím na naznačený orientační bod a jenom smutně brejlím na toužebně očekávané letiště pod námi. Pak ještě chvíli dobíráme výšku nad Skalickými horami a najednou nás volá Viktor z letiště, kdy že prý plánujeme přiletět. Na to Juro:

,,Premýšlam, či nepredlžíme trať na XY (už jsem zapomněl), ať máme trojstovku."

,,Neexistuje!!!", řvu.

,,Predlženie zamietnuté posádkou", dodává Juro.

,,Počul som", slyším Viktorův smích.


Máme rezervu 400 m při maximální rychlosti v turbulenci, tak to rozjíždím na 160 km/h a pevně svírám knipl, rozhodnut, že kdyby snad Juro chtěl ještě někam letět, tak jej v žádném případě nepustím a v krajním případě vyhodím i brzdy. Mám už fakt dost!!! Zhoršuju klouzavost vyklopením okénka - potřebuju přísun čerstvého luftu -udržuju čumák ve směru letiště a zničehožnic do nás praští stoupák, div to křídla neurve. Já už ale kašlu na delfínování i na točení, chci na zem a ven z toho vyprahlého skleníku. Před Holíčem máme ještě 800 metrů. Juro asi tuší, že nebudu chtít bůhvíjak dlouho vytrácet výšku ostrými zatáčkami a snášet to přetížení, a tak navrhuje skluz - a v momentě, kdy vyhazuju podvozek, se o nás zespoda opře další dvoumetr. Trestuhodná ignorace, ale já už jsem tak uštvaný, že levou rukou vysunuju plné brzdy, kopnu směrovku doleva za současného náklonu doprava a držím Twina ve skluzu až někam do 250 metrů. Po zahlášení sedám z přímo z kurzu na dráhu 22 po 3 hodinách a 43 minutách. Jak já jenom přežiju pětihodinovku!! Po zastavení následuje procedura ,,Meresjev", lezu z kokpitu a sháním se po vodě. V bavoráku nacházím svůj batoh, vychlemtám tak půl litru a hned se pouštím do dvou nektarinek, notně ohřátých v té sauně. To se už kolem letadla tvoří hlouček žáků, kteří se ptají, jaké to bylo. Barva mého ksichtu dává dostatečnou odpověď a Juro jenom nechápavě: ,,Boha jeho, veď to byla len taká trápna dvojstovka..."
To sice byla, ale já, s přeletem nepočítaje, jsem šel spát ve dvě ráno, vody jsem taky moc nevypil a dosud jsem zažil maximálně 1,5hodinový let v podvečerním chládku a ne tři a tři čtvrtě hodiny v největším horku. Viktor, rozčarován, že jsem se nepozvracel, mi oznamuje, že už pro mě měli přezdívku ,,Poblijon". No, zklamal jsem ho, i když jsem k tomu měl sakra blízko.




Letadlo teď nechci ani vidět aspoň týden...,ale jak se najím a napiju a trochu to rozdýchám, mám chuť si dát nějaký ten okruh, ať pohnu s výcvikem. Tak letím 2 okruhy s Michalem a oba bez podstatných chyb, pilotáž jsem si dnes procvičil opravdu důkladně. Jen jsem za odpoledne prolítal víc peněz, než na jaře za měsíc...:-)

28.5. a 4.6.2014 Okruhy a skok do termiky

21. června 2016 v 10:26 | Martin Kočiš |  Pilotní výcvik SPL
V sobotu 28.5. to s počasím na přelety moc nevypadalo, a tak hrozilo, že se bude létat celý den škola. V nehojném počtu jsme dopoledne zahájili navijákový provoz na dráze 22 s nepříjemným bočním větrem, který v nárazech dosahoval maximálního povoleného limitu.
Když pominu nutnost značného vylučování snosu prakticky během celého letu od rozjezdu až do zastavení, nic pozoruhodného se během prvních tří okruhů nestalo. Maximálně jsem se soustředil na to, abych co nejlépe startoval a přistával. Při čtvrtém startu mě toto soustředění ale opustilo a během poslední fáze přechodového oblouku jsem větroň přetáhl až prasklo vlečné lano. Z nezkušenosti jsem to nečekal, na rozdíl od Radka, který potlačil dřív, než jsem stihl jakkoli zareagovat. Posadil to a zastavili jsme tak 100 metrů před koncem dráhy. Nejradši bych se neviděl.

O týden později mám z létání mnohem hezčí zážitky. Jako první příchozí žák mám právo prvního startu. Startuju z 04, výška vypnutí průměrných ,,něco nad 300 m", jdu do první zatáčky, do druhé a vtom mě to kopne nad hranou lesa. Hned točím doprava a po několika 360°zatáčkách ,,napůl v tom, napůl z toho" se mi daří ustředit konstantní dvoumetr. Mám nepopsatelnou radost, nejdřív jsem myslel, že to vydá jen na nějaké to prodloužení okruhu, pak jsem ale přelezl 500 m, zařadil se pode mne druhý Twin Astir, vytočil jsem do 800 m (mraky byly nízko), pak Radek velí směr kumuly u Moravské Nové Vsi, vyvažuju na 140 km/h, éro hezky sviští...ještě ani nedolítnu k vyhlédnuté řadě a už mě kopne další stoupák, tak hned natahuju a točím vlevo. K mé radosti se mi podařilo hned termiku ustředit jako na simulátoru, stoupavou zatáčkou se zakončením na 100 km/h. Tímto dvoumetrem se vyvážím do 950 m, výš to už nestoupá. Letím směr Gbely, tam se otočím a letím zpátky k letišti. Éro vůbec nepadá, tak zkouším nejdřív mírné a pak i ostré pády, které jsem ještě nelétal. Mírné jsou v pohodě, zato ty ostré! Éro couvá, člověk to necítí pod zadkem několik nekonečných sekund, pak líně přepadne a velmi ochotně nabírá rychlost. Pak vytrácím výšku ještě skluzem a několika velmi ostrými zatáčkami. V asi 400 m se vydávám nad dráhu do prostoru vypnutí a sedám klasickým okruhem - bohužel s asi čtyřmi odskoky, jak kdybych chtěl házet žabky. Já to nechápu, když jsem byl naprostý začátečník, přistával jsem líp než teď, po těch cca 32 startech a 4:45 hodinách. Pak si během dne dávám ještě pár okruhů a sedám už líp.
 


21.5.2016 Můj první delší let

25. května 2016 v 13:00 | Martin Kočiš |  Pilotní výcvik SPL
V sobotu jsem v očekávání pár výcvikových letů vyrazil na letiště, vybaven opalovacím krémem, spoustou vody a vypracovanými otázkami do předmětu Rádiové a mobilní komunikace (je třeba využít ten čas, kdy jsou všichni na přeletech). Dopoledne pomáhám ,,vyházet" vše okřídlené do vzduchu a letiště osiří až na pár žáků plachtařského výcviku a několik nešťastníků, na které nezbylo letadlo. Ovšem na podvečer máme slíbenou školu, resp. navijákový provoz.

Sedíme si tak na terase před budovou aeroklubu, popíjíme odpolední kafe, bavíme se o všem možném a já říkám, že už bych rád zažil nějaký delší let. Na okruhu jsem se zatím udržel maximálně 9 minut a ten čas v letadle strašně rychle utíká - člověk odstartuje, kontroluje, jestli odpadlo lano, hlídá situaci na okruhu, rychlost apod., pak zase soustředění na přistání - a na nějaké pokochání mi nezbývá čas. A za necelých 10 minut po tom, co jsem to přání vyslovil, slyším z vysílačky, že jeden Twin je už skoro doma a některý žák si může s instruktorem skočit do termiky. Je asi půl čtvrté, takže je možnost se ještě uchytit. Katka mi tu možnost velkoryse přenechává, protože ona už delší let zažila, i když považuju za správné, aby letěla ona, protože měla v létání delší pauzu než já.

Letím s Michalem. Jsem trochu nervózní, protože naposledy jsem letěl před třemi týdny (naviják dokonce před čtyřmi), ale aerovlek mi docela jde. Vypínáme se v 700 m QFE, Michal téměř okamžitě nachází stoupák 2 m/s a v jednom kilometru mi předává řízení, ať si taky zkusím nastoupat. Ze začátku mám trochu problém držet dlouho konstantní náklon, protože nejsem zvyklý letět jednu zatáčku několik minut. Nedával jsem v kroužení kontra křidélka, takže náklon se zvětšoval, kulička byla mimo rysky, na což jsem podvědomě reagoval větší výchylkou směrovky a větroň mi přecházel do spirály. Po chvíli si ale zvykám a točím správně.

Chvilku po vypnutí, Mišo ustřeďuje dvoumetr
Po vypnutí, Mišo ustřeďuje stoupák


Štěrkovna u Mor.N.Vsi

Let je mi jednou velkou euforií, dosud jsem nezažil ten pocit, že mě nese vzdušný proud do takové výšky a až pod mraky, které ze země při bezvětří vnímáme jako téměř statické objekty (resp. velmi pomalu se pohybující), ale když letím kousek pod ním, a to jenom 100 km/h, tak ho míjím sakra rychle. Postupně se vydrápu do 1600 m a otáčím Twina na Hodonín.

Hodonín od vykopávek u Mikulčic

Letím nad Moravou až pod kumul, který se tvoří nad Nesytem. Vlétám do dvoumetru a dotáčím do 1940 m. Výš už mi to nestoupá, ale základna mraku je ještě tak o 100 metrů výš. Co je pro mě obzvláště fascinující, je létání v blízkosti ostatních větroňů. Ráno byly vedle sebe vyskládány před hangárem, teď jsme tady spolu v téměř dvou kilometrech, ve zbytcích termiky jarního podvečera...

Hodonín...

...a stoupák nad ním

Stovkou ke Skalici

Když ale všichni kroužíme v jednom stoupáku, mám trochu nervy. Neumím si představit létat na závodech, kde se v jednom komíně motají i desítky letadel.
Po zbytek letu se držím okolo 1600 m, letím nad Skalicu, stoupák žádný, vracím se nad Hodonín v 1300 m, v nějakých bublinkách se vyškrábu do 1540 m a protože už letím dlouho (a ještě by se dalo udržet i přes hodinu), navrhuju, že si ještě zaletím nad štěrkovnu u M.N.Vsi a půjdu sedat, abychom mohli zahájit navijákový provoz a aby si zalétali i ostatní. Prý jo. Tak to rozjíždím na 160 km/h a nad vykopávkami u Mikulčic nás volají na zem, že už jsou žáci nedočkaví. Tak udělám táhlou zatáčku na velkém náklonu k letišti (rychlosti i výšky mám víc než dost), zrychluju na 200 km/h (fičák jak prase) a vedle dráhy musím ještě udělat několik 360°zatáček na velkém náklonu, abych tu výšku nějak rychle a rozumně utratil a nemusel klesat zbůhdarma na brzdách. V 200 m QFE jdu do třetí zatáčky s podvozkem už vysunutým, točím finále a přistávám k levému okraji dráhy 22. Po přistání následuje procedura ,,Meresjev", protože moje nohy si v tom jedenapůlhodinovém průvanu docela užily. Asi budu muset létat v delších kalhotách anebo si aspoň dávat bandáže na kolena, jinak si neumím představit lézt z letadla po prolétáném odpoledni. Ještě 20 minut po vystoupení chodím jak chromý pavouk, kterému někdo utrhl tři nohy, ale ten pocit, že jsem se udržel nahoře 1,5 hodiny je úžasný (Michal mi ovšem našel první stoupák, kterým jsem se vyvezl z výšky vypnutí do ,,operačního pásma"), přestože z pohledu plachtaře je to nic - běžně se během mnohahodinových letů překonávají stovky kilometrů.
Létáme navijáky. Já už mám pro dnešek létání dost a nepociťuju potřebu letět znova, ale je fakt, že navijáky jsem nelítal měsíc a potřebuju rubat okruhy. Tak jdu na to.
Poprvé lezu do nového Twina OK-4646, s tím jsem ještě neletěl. Má trochu tužší řízení oproti starému OM-4841, se kterým jsem létal doteď, ale snad mi to nějak půjde. Poprvé taky poletím s Peťkou, novou instruktorkou. Jsem trochu nervózní kvůli té dlouhé přestávce a taky jsem na to doplatil. Při startu jsem se dopustil hrubé chyby, přitáhl jsem po odpoutání od země moc brzo, Peťka rychle potlačuje, padáček na laně před letadlem se nafukuje, jsme tak 30 metrů vysoko...velmi nepříjemná situace. Připadám si jak někdo, kdo o létání neví nic, v letadle sedí poprvé a podle toho taky vypadá zbytek letu. Přistání s odskokem až do stratosféry - otřesné. Moje sebevědomí nespadlo do kalhot, ale až do tenisek. Po letu si musím vyslechnout, co všechno se mohlo stát, kdyby po tom mém brzkém přitažení po odpoutání prasklo vlečné lano. Jsem si toho moc dobře vědom, ale v té chvíli jsem prostě ,,startoval jako obvykle". Další let je už víceméně v pořádku, až na zbytečně velkou rychlost na přistání (120 km/h).
Poslední dva lety letím se Sergejem. Upozorňuju ho, ať na mě dává pozor při startu - nejsem si už sám sebou moc jistý. Startuju relativně dobře, akorát jsem prý při odpoutání trochu zachytil ostruhou o zem (to jsem sakra vůbec nepostřehl). Přistání mám moc na kolo a bez výdrže, takže zase špatně, až začínám vážně pochybovat o svém duševním zdraví. Poslední let je konečne bez podstatných chyb. Mám přistávat do vymezeného směrem k hangáru, protože provoz už končí. Když letím souběžně s dráhou, vidím proti zapadajícímu slunci startovat druhého Twina. Dechberoucí pohled, sledovat z výšky ten ostrý úhel stoupání, letadlo tažené navijákem jakoby nitkou...poprvé v letadle lituju, že nemůžu fotit, protože musím řídit. Dotáčím finále, dosedám na křížení drah, a to hladce na dva body (hlavní+ostruhové kolo), úleva neskutečná, přece jen nejsem tak tupý, jen mi nesvědčí takové přestávky v létání.
Pak ještě umývám náběžné hrany křídel od hmyzu, pomáhám zahangárovat a mažu domů učit se. Ten termický let byl nádherný, průměrný plachtař by z něj nebyl tak na větvi, ale pro mě to byl první výlet do ,,už trochu seriózní" výšky. Ale za ty okruhy mě fackuje hanba ještě po několika dnech...

Všechny fotky z letu mám zde, jsou ovšem pořízeny telefonem a navíc během chvilek, kdy jsem zrovna neřídil, což bylo dohromady tak 7 minut - takže rychle vytáhnout telefon a cvak cvak.

30.4.2016 Můj první aerovlek

5. května 2016 v 20:16 | Martin Kočiš |  Pilotní výcvik SPL
Sobotní předpověď slibovala krásné termické počasí. Už v pátek, když jsem jel domů z Brna, jsem co chvíli někde viděl vlnící se vzduch nad poli a všude spousty kumulů. Že bych si zítra něco natočil?

Ne tak docela. V sobotu jsme vytahali všechny schopné větroně (doma zůstala jen Mucha SZD-22 a nový Twin Astir) ven a piloti, včetně třech přítomných instruktorů, se vydali na přelet.

Mně to nevadilo, přelet jsem všem přál - a hlavně instruktorům, neumím si představit pořád létat, ale téměř vůbec neřídit. Během dne jsem dělal startéra, pomáhal tahat éra z plochy apod.

Odpoledne odletěla Maule na navigační let nad Oravu. Navečer, když se nám přeletáři vrátili (každý okolo 200 km, Viktor 310 km, Radek dokonce 329 km), jsem ji nedočkavě vyhlížel, protože padl návrh, že my, žáci, bychom si mohli dát aspoň jeden aerovlek, když už tu celý den čumákujem. Těšil jsem se, prý se ještě teď daly nalézt stoupáky až 2 m/s.

O 20 minut později lezu do letadla. Aerovlek sice bude drahý, ale na druhou stranu, polítám si okolo 20 minut a utratím jen o pár set víc, než kdybych tu jako obvykle létal x navijákových startů. A krom toho, v neděli na letiště kvůli školním povinnostem obvykle nechodím, a tak je zatím odliv peněz ušetřených na výcvik snesitelný.
Dnes poprvé letím s Michalem, čerstvým instruktorem. Jen doufám, že mu moje pilotáž nezpůsobí trauma a neodradím ho od instruktorování. Naštěstí ne, chválou vůbec nešetří, což mě sice hrozně těší, ale na druhou stranu si připadám trochu přeceněn :-) Marcel v Maulině mě vytáhne do 800 m QFE, hlásím vypnutí a otáčím proti větru. Jdu si vyzkoušet minimální rychlost letu, která by měla být asi 68 km/h. I při plném natažení rychlost neklesá pod 70 km/h, knipl je, jak když ho zapíchneš do hnoje, éro sice neztrácí vztlak, ale chvěje se a sune se rychle k zemi. Dále zkouším ostrou 360° zatáčku. Potlačím éro, které se ochotně rozbíhá na 150 km/h a lomím to do levé zatáčky o náklonu 60-70°. Přetížení mě rve do sedačky, tváře mi těžknou a protahují se. Pak už jen tak žehlím vzduch a šetřím výškou, protože, k mému zklamání, nenalézám ani sebemenší náznak stoupání. Snad příště. Tak zakroužím pár katolických zatáček, pokochám se pohledem na prosluněnou večerní krajinu, kterou protíná lesknoucí se Morava a zařadím se do okruhu na úrovni T. Na přistání se s tím mazlím a daří se mi, větroň jsem položil jak utrženou kytku. Z celého letu mě ale nejvíc těší Michalův dotaz: ,,Ty kokso, a to kedy chceš ísť na sólo, budúci víkend?"

Takový krásný let v klidném ovzduší byl bohatou odměnou za celodenní aktivity spojené s provozem.


23.4.2016 Od rozjezdu do zastavení

24. dubna 2016 v 19:28 | Martin Kočiš |  Pilotní výcvik SPL
...aneb ostruha je kámoš, né žrádlo. Netřeba ji hned spotřebovat :)

V sobotu jsem opět vyrazil na LZHL utrhnout pár startů. Nejdřív tedy na lecčems pobrigádovat, zadřít si pár trnů do pazour při tahání pokácených akátů zpoza hangáru na hromadu dřeva, vytřít podlahu v servisu...ale co bych pro létání neudělal, že ano :)

Na létání se nás sešlo relativně málo, západ slunce byl až v 19:46, provoz jsme zahájili asi v 14:30, a tak jsme stihli dát 3 rundy, tj. každý 6 startů.

Počasí nás dnes příliš netrápí. Není sice bůhvíjak teplo a navečer mírně poprchá, ale není to nic omezujícího, dohlednost je s rezervou v normě. Vítr v rozmezí 2-4 m/s asi 30-50°od osy dráhy 04 mi umožňuje nastoupat 380 metrů a dopřát si 360°zatáčku nad navijákem s náklonem 45°. Vydávám se na okruh a dávám si záležet, abych jej letěl rovně. Pole směrem na Kopčany nás trochu poponáší, a tak chvilku kroužím, dělám osmičky na mírném náklonu a prakticky bez opadání. Ve snaze nalézt něco silnějšího poodlétám nad další pole, nad kterým jsem ze země viděl vlnící se vzduch. Nic tu ale nenalézám, a tak se hlásím na úrovni T, letím nad Kopčany do 3. zatáčky, čtvrtou se strefuji do osy přistání a klesám. Místa na výběh moc není, ale nízká tráva před prahem dráhy dovoluje posunout výdrž před dráhu. Dosedám asi 10 m za prahem a zjišťuji, že to tu drncá o dost víc, než na prahu 22. Zastavuju mírně za Tčkem. Druhý start je v podobném duchu, akorát při výběhu jsem trošku delší a jedna terénní nerovnost mi vymršťuje ocas (letadla, pochopitelně) do vzduchu, div, že nezaryju čumák do trávy.

Třetí let byl úplně tragický, tedy jeho závěrečná část. Třetí zatáčku jsem začal točit brzo. Schválně, protože jsem měl míň výšky, než obvykle. To jsem si ještě neuvědomoval, jak blízko jsem k dráze. Místo čtvrté 90°zatáčky doprava by bylo rozumnější udělat 270°doleva, příp. zaletět dál a vrátit se, ale já, ve své naivní představě, že mi to ještě vyjde, jsem šel do čtvrté a po srovnání jsem to už viděl. Zezadu slyším jen ,,jsme hóóódně vysoko," načež jsem vysunul plné brzdy a po pár sekundách vidím, že to pořád nevyjde. Nejradši bych zabouchl brzdy a udělal 360°zatáčku, ale za to bych v této výšce (něco nad 100 m QFE) dostal pěkně vynadáno. Tak jsem držel plné brzdy, vyšlápl levou nohu, naklonil éro doprava ,,pod vítr" a držel jsem jej ve skluzu. To pomohlo a dostal jsem se v pohodě do výdrže. Ukolébán jistotou, že teď to už vyjde v pohodě, jsem začal brzo tahat, éro jsem přetáhl a přistál jsem přes ostruhu, tedy v tomto případě gumový blok pod ocasem. V duchu jsem se omluvil letadlu, vynadal jsem si a nejradši bych odešel kanálem. A to jsem byl za přistání nejednou pochválen...
Další let jsem, už poučen, zalétl dobře a vysloužil si hodnocení BPCH (bez podstatných chyb) 1.

Večer po sedmé hodině jdu na poslední rundu, tentokrát se Sergejem. Při startu mírně zachytávám o zem ostruhou, nějak mě dnes táhne k zemi, ale nic hrozného. Jinak letím dobře a i přes mírné poprchání mám výhled jak z Eiffelovky. Rozpočet si posouvám před dráhu, abych nebyl dlouhý jako skoro všichni ostatní. Brzdy jsem ale v jeden moment musel skoro úplně zavřít, což není podle metodiky správně - pod 10 m QFE by se s nimi už nemělo manipulovat. Takže mám 1-.

Domů jedu na kole, za tmy a deště. Mně to ale nevadí, polétal jsem si víc než obvykle a když zrovna nemyslím na to zdrbané přistání, jsem dokonale spokojený.

16.4.2016 Poslední lety v úloze 1/2

18. dubna 2016 v 0:13 | Martin Kočiš |  Pilotní výcvik SPL
Minulý víkend propršel, a tak jsem musel na další létání čekat nesnesitelné 2 týdny. V sobotu dopoledne jsme vyházeli skoro celý hangár, poskládali jsme vosu, zavěsili DG-202 na konstrukci hangáru, vyčistili a namazali Cirrdu... a tak podobně. Létat se začalo klasicky až odpoledne. Už aby byla sezóna!

Několik pilotů si potřebuje odletět periodické přezkoušení, a tak si krátím chvíli dopisováním letového zápisníku. Počasí je výborné a chvílemi je úplné bezvětří, přestože Windguru hrozil 8 m/s z jihovýchodu.
Při nastupování do éra pozoruju, že mi to cvičení prospělo, už s tím takový problém nemám. Ještě by to ale chtělo zašít ten veletrh v rozkroku, který je vzpomínkou na minulé létání, resp. nastupování :)
Dnes létám s Radkem. Cvičím hadovitý let, který je o přechodech z jedné zatáčky do druhé, přičemž náklon éra by neměl přesáhnout 30°. Nahoře přece jen ale trochu fouká, a to kolmo na dráhu - jak taky jinak :) Turbulence ale dnes není a oproti minulému létání je to úplný olej. Zapomínám se hlásit v poloze ,,po větru", což mi Staňa dává sežrat zvídavou otázkou do rádia ,,Twin, tvoje poloha?" Tím mě dokonale zmátne a ze mě vypadne cosi jako ,,Twin po větru 22. Levého!"
Na přistání klesám jako obvykle, ale Radek mě napomíná, že jsem pod sestupovou osou, čili krátký na přistání. Mně se to nezdá, ale brzdy přivřu. Sedám bez odskočení a musím dost razantně brzdit, abych nezajel za přistávací Téčko. Opravdu bych byl krátký?

Před dalším startem opakuju povinné úkony. Počasí je opravdu krásné, i když trochu protivětříku by se šiklo - výšky byly cca 280 - 290 m QFE, což není žádný zázrak. Jindy to jde vytáhnout i do čtyř set. Pampelišky před letadlem se rozvlní, lano se napíná a startujeme. Hned po odpoutání tah zeslábne a lano se mírně prověsí za současného pootevření padáčku. Není to moc příjemné! Let odletím hezky a začínám mít pocit, že dostávám éro do ruky. Jen ještě z nedostatku praxe málokdy trefím 4. zatáčku tak, abych už nemusel směr na přistání opravovat. Musím začít točit dřív.
Mám za sebou další 4 starty, za které si vysluhuji hodnocení dvakrát ,,zatáčkou do směru přistání", jednou BPCH (bez podstatných chyb) a jednu jedničku. Nevím sice, jaký je v tom rozdíl, ale jsem spokojený. Příště postupuju na další úlohu, tedy 1/3 - tedy nácvik navijákového vzletu, rozpočtu a přistání. Velký důraz je kladen na vylučování snosu větrem a tedy dodržení tvaru okruhu, který má být ,,obdélníkový, ne jak když pes chčí!" :)

2.4.2016 Poprvé točím termiku

17. dubna 2016 v 23:41 | Martin Kočiš |  Pilotní výcvik SPL
Po celý týden jsem hypnotizoval windguru a ostatní meteo weby, protože už jsem se nemohl dočkat víkendu a dalšího létání. Copak o to, mělo být teplo a slunečno, ale windguru hrozil větrem 7 m/s (v nárazech i víc) kolmým na dráhu, což je ten nejhorší směr. V sobotu ráno jsem se díval naposled a předpověď zůstala nezměněná. Tak jedu na letiště s tím, že se téměř jistě létat nebude.
Během dopoledne to ještě nevypadá tak hrozně (přesně dle WG), ale je nás zatím celkem málo, a tak děláme všechno ostatní kromě létání. Po poledni přijíždí Sergej s VSO-10 v tranďáku a zanedlouho přichází rozhodnutí zahájit provoz. Uff. Po rozkaze táhneme autem Twina na dráhu 22. Jsem u křídla, popobíhám a říkám si, že ten vítr opravdu dost zesiluje. Asi o 5 sekund později mi strhává pevně naraženou kšiltovku z hlavy...


Jakmile nachystáme start, oblékám si padák. Letím jako první a vlastně ani nevím proč, na letiště jsem se určitě jako první nedostavil. První start vnímám zase jako dost prudký, ale už ne tolik, jako minulý týden. Éro máme hodně vyosené proti větru, jinak by nás to sfouklo. Vypínáme se v 380 m QFE, kontroluju, jestli odpadlo lano, vyvažuju a tak dále. Druhou zatáčku nedotáčím kvůli vyloučení snosu větrem. Téměř na úrovni T si všímám, že vário blbne lehce nad nulou. ,,Můžu si zatočit?" ptám se. ,,Jasně, zatoč si," slyším zezadu. ,,Na to ta mašina je!"
Termika je větrem dost rozbitá, ale držím se okolo 350 m QFE. Protahuju se proti větru a je to trochu lepší. Nakonec ale vypadávám a nad Holíčem mám už jen 200 m. Tak jdu do třetí, zvyšuju rychlost, neb jsem po větru, hned točím čtvrtou, přetočením stavím éro proti větru, hlásím finále a sunu se bokem k zemi. Přistání není nic extra, odskočí mi to, ale stejně dostávám pochvalu, že vzhledem k počasí to bylo fajn. Druhý let probíhá velmi obdobně, s tím rozdílem, že ve snaze nalézt termiku nad plechovou střechou jakési průmyslové budovy nalétávám klesák a než z něj stačím přeletět do stoupáku, který musí být hned vedle, ztrácím dost výšky. Proto hned točím třetí, přetáčím a zkracuji se. Čtvrtou točím až skoro nad silnicí do Holíče, proti větru, brzdy a přistávám tentokrát hladce.

Pak létají ostatní. V jeden moment už to vypadalo zle, protože jeden z pilotů přistál, éro šlo na čumák a křídlem hráblo do země asi 50 m před přistávacím T. Prý se mu zablokovalo kolo a nešlo s tím nic udělat, dokonce šlo až do kabiny cítit spálenou gumu. Nakonec se ukázalo, že podvozek je v pořádku, pilot jen pozdě vybral traverz, sednul bokem a pneumatika se vyboulila až k rámu podvozku.
Létáme dál. Staňa točí nad navijákem a jde hezky vidět, že se o pár desítek metrů vyškrábal nahoru. Když přicházím na řadu opět já, točím tam taky a je tam dvoumetr. O nějakém ustředění ale nemůže být řeč, držím se v něm vždy tak půl až třičtvrtě kruhu. Letím docela dlouho, v zatáčkách dost tahám a cítím zvýšené přetížení. Vítr nás snáší skoro až nad Moravu. Přecházím do pravého okruhu dráhy 22 a držím se nad hranou lesa. Tady se musí trhat termické bubliny, protože skoro neklesáme. Pak točím nad fabriku Eismann automotive. V condoru to tu většinou dává, v reálu taky! Chvílemi do nás kope stoupák až 3 m/s, ale opět je to rozbité. Zkouším dvě otáčky a nic moc, chvílemi to kopne a jindy se propadáme. Tak hlásím finále 22 a klesám na skoro plných brzdách. Mám hodně výšky a Sergej mi předvádí skluz. To je jak v hornickém výtahu, výšku ztrácíme mnohem rychleji.

Žužlám přistání co to jde a docela se mi povedlo, akorát jsem v tom soustředění nedal ,,křidélko pod vítr," a tak nás to trošku podfoukne a zastavujeme s pravým křídlem na zemi. Jinak ale dobré! Instruktor mě chválí, že kulička mi seděla a že mám cit pro podrovnání před přistáním. Musím si ale hlídat rychlost, abych nelétal zbytečně rychle, zejména na přistání. Dnes ale vzhledem počasí bylo dobře, že jsem točil i na 120 km/h. Ona to není úplná sranda letět s takovým větrem v zádech. V jeden moment člověk drží 110 a letí rovně, pak to dýchne, naráz máme 10° náklon, éro se propadne a je z toho 130 na rychloměru. Nebo taky 90 a to už je pro Twina docela málo.

25.3.2016 Velký pátek

17. dubna 2016 v 23:34 | Martin Kočiš |  Pilotní výcvik SPL
Velký pátek se pro mě stal symbolickým. Po nějakých těch brigádách a zimních školeních, která sestávala z předpisů, aerodynamiky, přístrojů, navigace, meteorologie apod. jsem po půl roce zas konečně letěl. Ale ne jen tak jednorázově jako host. Dnes už jako žák plachtařského výcviku.
Přestože ráno bylo úplně bezoblačné, během dopoledne se začala obloha zatahovat a já jsem nervózně sledoval hodinky a vývoj počasí. Letadla vyhangárovaná, naviják víceméně nachystaný, na letišti dostatek lidí, počasí zatím ještě bezproblémové - a ono se nelétá. Nového Twin Astira, který byl několik minulých týdnů středem zájmu, jsme dali dohromady vč. dosud chybějící výškovky, namazali táhla a nachystali k provozu. Moje obavy, že to dnes zase nevyjde, se naštěstí nenaplnily. Okolo čtvrt na dvě jsme udělali rozkaz, dotáhli všechno potřebné na dráhu 22 a zahájili navijákový provoz.


Fotky jsou Staňovy. Starý (vepředu) a nový (vzadu) Twin Astir.

Ve 14:15 jsem přicházím na řadu. Navlékám jsem se do padáku, usazuji se do Twina a dbám na to, abych seděl hezky v ose letadla, což je důležité pro čistotu pilotáže. Za mnou sedící Sergej mě zkouší z povinných úkonů před startem, odříkám je, provedu a začínám mít trochu nervy ze startu. Pro neznalé - navijákové starty probíhají s velkým zrychlením, strmým stoupáním (asi 12m/s) a znatelným záporným přetížením před odepnutím z vlečného lana (asi -2G) - a hned, jak jsme zavřeli překryty a zapli nám lano, se dostavil ten pocit ,,sakra, je to tady, už se to blíží a už z toho nemůžu ven". A taky že jo... start byl pěkně ostrý a před vypnutím jsem klasicky zůstal ,,zavěšený v popruzích". Nemůžu říct, že bych miloval ten pocit, že záporné přetížení mě táhne ven z kabiny a já z výšky minimálně 300m vidím okolní krajinu, aniž bych pod sebou cokoliv cítil; myslel jsem si, že tomu pro příště můžu předejít větším dotažením upínacích pásů, ale chyba lávky - ani maximální dotažení nestačí. Budu si asi muset zvyknout.
Během první zatáčky očima hledám padající lano; po chvíli spatřuji snášející se padáček a dál už se soustředím jen na pilotáž. Nejdřív vyvážit éro, abych odstranil síly v řízení. Vyvažuji na 105 km/h a začínám točit druhou zatáčku. Z nezkušenosti ji přetáčím, a tak se hned pravou zatáčkou vzdaluji od letiště. Do pedálů směrovky je třeba šlapat jako do varhan, nejdou zrovna zlehka (aspoň mi to tak připadá). Na úrovni T odříkávám povinné úkony a hlásím se rádiem, ale je toho na mě v ten moment tak moc, že svým dodatkem ,,...podvozek vysunut zajištěn" někomu na rádiu skáču do řeči. No pěkně. Připadám si trochu jako na první lekci v autoškole, akorát s tím rozdílem, že ve větroni mi nemůže skapat motor a nesedí za mnou cholerický arogantní kretén.
Nad Holíčem, na úrovni železničního přejezdu, točím třetí a vzápětí čtvrtou okruhovou zatáčku. Jdu na finále, za chviličku odjišťuji brzdy a pozvolna je vysouvám. V jeden moment mi sjíždí ruka a Twin prudce prosedá. Rozpočet se mi celkem daří, necítím zezadu zásahy instruktora, jen semtam padá nějaká ta připomínka. Podrovnávám do výdrže, přivírám brzdy a překvapuje mě, jak moc je ve výdrži potřeba tahat. Přistání je s malým odskokem, ale nic hrozného.
Druhý okruh už letím trochu líp. Mohu řídit už od druhé poloviny startu a zjišťuji, že to není žádná raketová věda. Po potlačení 3x vypínám, točím první, hledám padáček a zase všechno znova. Vzduch je lehounce turbulentní, a proto občas éro prosedá a drobně kolísá rychlost. Přistání žužlám co to jde a sedám velmi hladce, za což se mi dostává pochvaly. Je to zvláštní, mám rád samotný let, ale rozpočet na přistání a přistání mě prostě baví tak nějak víc. Po přistání lezu z kabiny a v duchu si nadávám, že málo cvičím. Při vystupování (a ostatně i nastupování) je třeba opravdu hodně roztáhnout nohy. Výhodu mají hadí ženy a lehké děvy, avšak ani jednu na letišti nemáme.
Dál pomáhám s provozem. Držím křídla při startu, zapojuju lana, mávám plácačkou. Sergej nakonec velí přitáhnout nového Twina, že ho zrovna zalétají. Nad nádražím to trochu nosí, tak tam točí a přidává se k nim i Peťka s Radkem ve ,,starém" Twinu. Na přistání je krásně vidět díky stroboskopu, který zcela bílý větroň oproti bílým mrakům krásně zviditelní.
Příjemným překvapením je, že po dvou hodinách (ten čas na letišti hrozně letí) můžu jít na další dva okruhy, tentokrát s Radkem. Naviják už snáším mnohem líp, tak to nebude taková hrůza. Letím pak hadovitý let v poloze po větru a díky klidnějšímu vzduchu se mi snáz drží rychlost. Před třetí zatáčkou rovnám éro směrem na Skalicu, točím a zatáčku ukončuji tak, že mířím přímo na komíny Hodonínské elektrárny. Nasazuji na přistání, brzdy vysouvám málo, tak mi je Radek povytahuje. Podrovnávám a chci se ukázat, jak mi to přistání jde, povzbuzen Sergejovou pochvalou. Končí to tak jako vždy, když se chce člověk vytáhnout; místo hladkého přistání skáčeme žabky, neb jsem málo přivřel brzdy ve výdrži. Hezky jsem usnul na vavřínech, jen co je pravda.
Celkový dojem je ale dobrý a vesměs jsem si na začátečníka vedl slušně. Příště musím razantněji vracet směrovku, občas mi tam zůstal lehký výkluz.

Kam dál